Ten dopis, co mi ženuška podávala, zněl: „Sdělujeme vám, že na základě vašeho dopisu ze dne 22.1.1985 ke generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ a prezidentu ČSSR, byla záležitost znovu posouzen a bylo rozhodnuto ministrem vnitra vystěhování dětí do Kanady výjimečně povolit. Podají-li rodiče u čsl. zastupitelského úřadu v Kanadě novou žádost.“

Jako holka křtěná Vltavou jsem snášela mnohá příkoří od staršího bratra, vychovaného na venkově. On, pod dohledem babičky novodvorské, se směl plavit s koňmi v rybníku Kovářáku, trhal ovoce ze stromů v babiččině i v panské zahradě, jezdil na traktoru a jednou i na praseti, zatímco já, vymydlená, v těsných bílých punčocháčích, pevně třímaná za ruku babičkou pražskou, cupkala v parku po cestičkách, kde se na trávu nesmělo ani šlápnout, a z dohledu zmizet nepřicházelo v úvahu. Jak jsem mu záviděla!

Tak dneska vyprávění, jak jsme o veškeré úspory přišli. Všude na světě jsou lidé, kteří mají bezohlednou metodu, jak toho druhého o peníze obrat. Je jim jedno, zdali o stovku či o milion. Čím více, tím lépe. Bylo to takhle… Jako obvykle, jsem před půlnocí jel pro ženušku, kde pracovala. Cestou domů mě informovala o návrhu majitele restaurace, že za určité odstupné nám restauraci dá do vlastního managementu.

Vyjeli jsme dál na sever, a nedaleko za Whistlerem jsme zahlédli kaskády, kdy voda říčky po nich poskakovala jako po schodech do hlubokého úzkého kaňonu a mohutný vír naháněl hrůzu. Uvelebili jsme se na velkém plochém kameni a užívali si hřejivých paprsků slunce. “Co asi naši kluci dělají”, ozvala se po chvíli Alenka. “Co by dělali, v Čechách je sedm večer, tak koukají na večerníček, ale kdyby zde byli s námi, dobře by bylo”. Odpověděl jsem s povzdechem.

To sem to zase vyvedla… Tedy nic neběžného. Prostě jsem dala vařit 4 kuřecí kejty na polévku, a šla vyhodit smetí. No, a venku jsem se „malinko“ zakecala, a když jsem se vrátila domů, bylo tam téměř neviditelno, z lodžie stoupal kouř k nebesům a vzduch uvnitř k nedýchání… Škoda, já vím, jenže – ten puch…

JO, ONO SE STÁLE NĚCO DĚJE... To vám bylo jedno nešťastné prase, a to bylo zavražděno v Osvětimanech na Uherskohradišťsku spojenými silami cca šesti lidí. Důvodem k jeho smrti byl prý fakt, že se mu udělalo hůře než volno. Policie sice tento mord vyhodnotila jako podezření z přestupku spočívajícího v porušení zákazu shromažďování povoleného počtu lidí ve stavu nouze, ale majitel kolabujícího pašíka uvedl, že dodržel všechny předpisy platné v této době.

Před odjezdem z Toronta do Vancouveru, jsem nechal provést u auta výměnu oleje a celkovou prohlídku. Čekala nás 4380 kilometrová trasa a asi 45 hodin jízdy. Přiznám se, že jsem byl trochu vyděšen, protože v Čechách jsme s naším starým vysloužilcem nikdy bez nějakého problému nedojeli z Krkonoš do Prahy, a to je pouhých 200 km. No, po prohlídce farmy a rozloučení s panem Hutkou jsme v poledne vyjeli.