Venku je příšerně, tak z domu vyjdeme jenom brzy ráno, chviličku se venčíme odpoledne a pak zase až večer. Bez toho, abychom trajdali venku, je den docela dlouhý. Uklízet je nuda a tak sjíždím už sedmou řadu seriálu „Teorie velkého třesku“. Je to sranda, ale koukat na to nonstop, to se také nedá. A tak občas juknu do Kudlanky na to, co jsme tam psali ještě v těch šťastnějších dobách.

Dnes vám předstírám obrázek ze školy. Není to "můj" učitel, ale je to z oné školy. Je to tam fakt super. Vzhledem k tomu, že studenti jsou lidé všech možných barev, ze všech koutů světa, všech možných věkových kategorií - tedy, od osmnácti výš, všeho možného dosaženého vzdělání, tak je to fakt super. V naší třídě se to později vyselektovalo na Jižní Ameriku. Jediní narušitelé jsme byli my tři: Japonec asi kolem 60 let, Ukrajinec asi třicetiletý, a já, ve věku, který se už dávno nesděluje. Jinak to byli mladí - Venezuelec, Bolivijka, Kolumbijka, Uruguajec, Argentinec, Peruánec; pár dnů chodil mládenec z Taiwanu, ale tomu to vůbec nešlo.

Když mi bylo deset, táta učil na Valašsku matiku, chemii a fyziku a z kabinetu mi půjčil ruský fotoaparát Moskva s vytahovací komorou. Učinil to s výchovných pohnutek, jelikož jsem se v té době už pokoušel sestrojit svoji první cameru obskuru. Po touze stát se popelářem přišla totiž na řadu touha býti archeologem. Přispěl k tomu výlet do Věstonic a okolí Velké Moravy, kde jsem byl fascinovaný tím, jak byli naši slovanští předkové udatní jonáci, samozřejmě i jonačky, viz Věstonická Venuše.

Jestlipak víte, kolik toho asi tak za život sníte? A protože statistici se věnují lautr všemu, tak je spočítáno, že “naši se rozhodně neupejpají”. Jen za pouhý rok každý Čech spotřebuje okolo 785,6 kg potravin, přičemž celková spotřeba potravin v České republice stále stoupá. A teď, jak je dejme tomu za 60 let života - nebudeme-li to dělit na ženy a na muže, ale na jednoho českého člověka, tak následující seznam působí opravdu bohatýrsky:

Na kačery jsem narazila už před několika lety. Byla jsem po ránu venčit psy u Vltavy a tam se motala skupinka výrostků a pořád něco hledali. Myslela jsem, že něco ztratili, tak jsem jim nabídla pomoc. Žádnou nepotřebovali, kačeři se s muldy nebaví.

Potkala mě nečekaná rána, od posledního léta se potýkám s alergií. Na co? To pozvolna zjišťuju a je to pátrání skoro detektivní. Doufala jsem, že alergie patří k záležitostem vyhraženým spíše pro mladé, které moji generaci míjejí, ale není tomu tak. Zřejmě jsem si po desetiletích používání různých očních šminek vypěstovala choulostivé a dráždivé oči – přesněji řečeno kůži na víčkách. Během posledního léta mi zničehonic začaly oči hrozně napuchávat – vypadalo to příšerně a navíc jsem měla pocit, jako by mi do nich někdo nasypal písek.