Slíbila jsem pokračování Mikinovy cesty do inuitské vesničky Tuktoyaktuk na břehu Severního ledového oceánu. Pokračování se trošku opozdilo, ne jeho vinou. Kudlanka se "trošku zasekla" a nějak moc nefungovala. Tedy, ne náš časopis, ale sama pachatelka... Měla jsem zase problémy se svou praktickou lékařkou. Ale - to vám napíšu jinde - teď už spolu pojedeme do toho dalekého místa našeho světa -  k Inuitům. Mj. dívala jsem se na tamější počasí - a kupodivu, dnes (v neděli) je tam stejně "teplo jako u nás..."

Byla to chyba. Dozajista největší omyl mého života, který jsem udělal, když jsem opustil svoji manželku a našeho tehdy ročního synka. Nechci se přitom vymlouvat na svou tehdejší nezralost, byl jsem hodně mladý. Bydleli jsme vedle sebe na malé vesnici, s Lenkou jsme se znali od dětství a naše kamarádství zvolna přerůstalo ve vztah. Všichni tak nějak předpokládali, že patříme k sobě, jednou se vezmeme, založíme rodinu a naše dvě domácnosti se, obrazně řečeno, spojí v jednu.

Vdala jsem se do Vídně. Na zdejším úřadě práce jsem se zapsala do kursu účetnictví. Bylo mi jasné, že to bude těžké, ale to jsem ještě zdaleka netušila, že těžké nebude jen účetnictví. Lektorka mladinká, trochu zakřiklá dívčinka, nicméně velmi milá. Celkem nás bylo osm. První zrada: jsem jediná, kdo má problém s německým jazykem. Všechny ostatní účastnice kursu jsou buď Rakušačky, nebo sice cizinky, ale v Rakousku již narozené, tudíž perfektně rozumějící. Druhá zrada: není tu ani jeden zástupce mužského pohlaví.

Aby nebyla Kudla jen o politice, dávám k lepšímu krátkej příběh svý desetiletý vnučky. Fotky bohužel nemám, ale i kdybych měl, nemaje souhlasy rodičů, stejně bych je nedal na veřejnost. Nedávno se v menším městě u Prahy konal závěrečnej koncert absolventů 2. ročníku LŠU (nebo jak se to teď jmenuje). Vnučka s dvěma kamarádkama tam měly vystoupení, dvě kytary, jedna flétna.

Před téměř 10 lety jsem pro Kudlu napsal cestopis "S Beranem na sever" - o tom, jak jsme s Joanne ve Vancouveru koupili pickup Dodge Ram, a podnikli s ním dlouhou cestu přes Vancouver Island, Cassiar Hwy., Alaska Hwy. až k nám do Dawson City. Takže tohle je vlastně pokračování, které by se mohlo klidně jmenovat "S Beranem úplně na sever". Mám v Česku dva kamarády, kteří u nás už byli a projevili touhu dostat se až na místo, kde v Kanadě končí poslední silnice, tedy do inuitské vesničky Tuktoyaktuk na břehu Severního ledového oceánu.

Týden před mezinárodním mistrovstvím ve skocích na lyžích bylo v areálu Svatý Petr ve Špindlerově Mlýně sněhu poskrovnu. Správce stadionu nám, třem zaměstnancům změnil denní pracovní dobu na noční. Obsluhovali jsme zařízení na výrobu sněhu, jež pracovalo pouze když teplota klesla hluboko pod nulu. Ve světle silných reflektorů se snášel na rozjezdovou i dopadovou plochu skokanského můstku sníh. Po dvou hodinách jsem byl vystřídán.

To je strašně snadný a některý dámy k tomu mají talent přímo od pánaboha. Přitom je ovšem zajímavý, že ony si to vůbec neuvědomujou, vůbec nechápou, proč by to mělo jejich mužskýmu společníkovi vadit. Ony mu přeci naopak pomáhají. O co jde? O vyptávání se na věci, na který se chlap ze zásady nikdy neptá, buď je rovnou ví, nebo si je dokáže zjistit sám. Jenže - dáma to potřebuje slyšet od "odborníka, znalce".