Jana jede na kole, pomalu šlape do pedálů, nikam nespěchá. Je krásný květnový den a má čas. Každý rok v tuto dobu se snaží vypadnout z každodennosti, opustit svůj panelákový byt na Jižním Městě a zajet si do míst svého dětství, mezi vilky a zahrádky – na Dobešku… Tady do dřevěných pavilonů chodila kdysi do základní školy, tady si hrála v lesíku na schovávanou, tady lezla nahoru na Branickou skálu, tady prožívala první dětské lásky, tady také vznikala první dětská přátelství.

Není nejspíš v tuzemsku člověka, který by neslyšel o nejnovějším televizním hitu, o seriálu Most!. Jeho postavy se setkávají v hospodě s názvem Severka, kde hlásají: „Dycky Most!“. Původně jsem si říkala, že na tento seriál se dívat nebudu. Nemám moc ráda drsnější humor. Ale minulé pondělí, ze zvědavosti, co na tom Mostu mají, jsem si ho pustila…

Respektive z výletu zas doma. Ano, včera jsem zas žuchla na Havla. V letadle jsem se ověsila všemi svými "příručními" zavazadly, bafla psa, vyzvedla kufřík, a konečně vylezla do pražských minus sedmi.... Z neuvěřitelně příjemného lednového počasí tam někde na Floridě, kde jsem byla týden u vnoučat, dcery a zetě, šup zpátky do jihoměstské reality.

Já nevím jak vy, ale já si chodím na masáž pro něhu. Chci pohladit. Chci, aby se ke mně někdo choval láskyplnně. Masážní salon je pro mě místo, kde se dá koupit láska a člověk si přesto nepřipadá jako děvka, nemusí se bát, že něco chytne a těhotenství je vyloučené. Takže jsem si udělala wellness odpoledne. Pára, sauna, bazén, masáž. Bylo to až neuvěřitelně skvělý. Páru miluju asi nejvíc. V parní lázni vás opustí veškerý stres, vzdor a nastane smíření s okolním světem i se sebou sama. Taková malá smrt. Svaly povolí. Napjaté provazce nervů se prověsí jako dráty vysokého napětí pod tíhou mokrého sněhu.

Na rozdíl od lidí, kteří běžně znají ze svých předků prarodiče, a to ještě “bůhví jestli”, naši milovaní mazlíčci jsou dámy a pánové s rodokmenem, který někdy sahá téměř po “praotce vlka”. A protože je moc fajn, pochlubit se, jak je to které plemeno dokonalé, pořádají se psí výstavy.

Liduprázdnou krajinou po cestě z Hartmanic do Kašperských Hor uhání stařičká Praga Piccolo. Sedí v ní lékař. V jednom okamžiku se zahledí do zpětného zrcátka a uvidí oblak stoupajícího dýmu. Stačil jeden blesk a hájenka nad Dobrou Vodou u Hartmanic dostává ránu do vazu. Chátrá, zarůstá kopřivami a snad by to tak mělo zůstat navždy.. Vždyť kdo by se v padesátých či šedesátých letech zajímal o nějakou hájenku, která stojí ve vojenském pásmu?

Pokud je něco pravdy na pořekadle „Jak na Nový rok, tak po celý rok“, tak je můj 2019. rok jednoznačně na nedobré cestě. Zdá se, že budu těch budoucích 365 dnů velice, převelice ranní ptáče, a že se budu dost cpát prášky. Probudila jsem se totiž s třeskutou bolestí hlavy. Takže jsem si pro jistotu hned vzala nejen pěknou dávku kofeinu, paracetamolu, ale rovnou přihodila i ibubrufen, neboť když už, tak už, a snad mi to trošku pomůže i od bolestí zad, kyčlí a ramene.