Dobrá kamarádka Daniela mi vždycky říkala: „Holka, ty jsi ten největší granátník na světě.“ Myslela tím moje okamžité reakce. „Chytrá, hezká, ale někdy tááák blbá.“ Když se mi vzpění v žilách krev a mozkové závity se změní v rudou, střílím kolem sebe hlava nehlava. Nejdříve jsem úplně nechápala, proč je dobré občas něco polknout a nereagovat hned stylem zub za zub. Potom jsem se musela naučit vypnout svého autopilota, potlačit hněv, křivdu nebo cokoliv jiného. Nakonec začít používat ve vyhrocených situacích hlavu. Když už ji jednou vlastním.

Jo, jsem slíbil, že vám panička řekne, jak se vede její ušní sbíječce. Tedy, to je stejně neuvěřitelné, co si lidi dovedou vymyslet. Například nějaký kravál v uchu, když přitom vůbec nic takového neexistuje, ale oni tvrdí, že jo. No, jak tak chodím několikrát za den exkrementovat, tak ona se pořád vybavuje na téma: "Taky máte tinnitus?" A já to musím poslouchat.

OK, nedá mi to, abych vám před nadcházejícím víkendem ještě neprozradila onu hádanku, tedy jméno v minulém století (jak hrozně tohle zní, co?) velmi známé zpěvačky Jiřiny Salačové, která patří mezi klasiku swingové éry české populární hudby. Mj., víte vůbec, co je swing? A jak vznikl? Historie swingu sahá do tehdejších dvacátých let.. Jako většina tanců vznikl zcela přirozeně; když skupina černošských tanečníků tančila na soudobou muziku jazz a tím objevila Charleston a Lindy Hop.

Smutek přichází nečekaně a nevaruje nás předem. Najednou přijde den, kdy máte pocit, že ani nedává smysl vstát ráno z postele. Nesvítí vám sluníčko (i když je venku nádherný babí léto), nikdo vás nemá rád a ze zrcadla koukají jakýsi posmutnělý cizí oči, který patří vám. A máte pocit, že vy sami sebe nemáte rádi, rádi mít nemůžete. 

Už mě to moc nebaví... Nezveřejnil se Ketrinin komentář, hledala jsem, snažila se, nakonec se povedlo. Příčinou byla nejspíš jeho neběžná délka?  ALE - protože se nedávno "taknějak" upravilo přihlašování, abyste to měli jednodušší, tak to všechno začalo haprovat, a hlavně, umožnilo se tím, aby se přihlašovaly i všechny ty šmejdské adresy.

Můj skvělý pradědeček z matčiny strany hrával na housle. A moje maminka ho jako dítě moc ráda poslouchala. Děda hrával jednoduché lidovky, čas od času mu nějaká notička uklouzla, občas škobrtnul rytmus, ale mojí mamince to nikdy nevadilo, protože dědu milovala a k tomu byla hudebně hluchá jako poleno. Housle měl děda pěkné, staré, jako děcku se mi moc líbily a chodila jsem se na ně dívat.

Dobrej den vespolek. Tedy - vespolek asi není to správné slovo, prý jste spíš každý sám za sebe, každý máte svou výjimečnou pravdu, ale jinak jste prý děsně fajn. Jo, a já jsem tu fakt jen na záskok, než se paní šéfová trochu sberchá, začne se dívat oběma očima najednou, a vnímat to, co se děje nejen na metr od ní, ale i o kousek dál. A navíc až prý bude schopna pracovat jako kancelářská myš. Já tu žádnou myš ještě neviděl, mám jen jednu plyšovou krysu. Ale tu nejspíš nemyslela...

Po několika zdejších mých (nesmírně úspěšných) cestopisech, které v historii Kudly nikdy předtím ani potom nenašly důstojnou konkurenci, jsem se, jat pýchou, rozhodl k dalšímu literárnímu útvaru, k životopisu. Po popsání asi jedné stránky, aniž bych se ještě vůbec dostal k jádru pudla, jsem kriticky zhodnotil, že ty kraviny kolem mýho života by nikoho nezajímaly, takže jsem stránku vyhodil a namísto životopisu se uchyluju rovnou k věci, tím ovšem už ne k životopisu, ale k přírodopisu. Jo. Jde o štěnice, s kterejma už asi půlrok nevědomky sdílím obydlí.