Následující příběh se započal v roce 1944, ve druhé světové válce. Ale nebojte, není to nic smutného, nic ošklivě válečného, ale naopak. Tehdy našel jeden americký voják malinké štěně, drobnou jorkšírku, v liščí noře v džungli na Nové Guinei. V táboře ji pak prodal za dvě australské libry desátníku Billovi Wynnemu. Dvoukilová psí holčička následující dva roky „svého“ vojáka ani na chvilku neopustila. Krmil ji, spala s ním, neopustila ho ani při dvanácti leteckých či námořních záchranných či foto-průzkumných misí.

„Honzo, proboha, mám průšvih, neumíš náhodou otvírat zámky? Já jsem si zabouchnul, v troubě mám kuře a za chvíli čekám Lenku.“ Přiřítil se k nám s očima navrch hlavy onoho sobotního dopoledne sousedovic syn Lukáš. Je to asi tak deset let zpátky, Lukáš studoval, byl akorát na prahu plnoletosti a se svými rodiči obýval malý domek s podkrovím kousek vedle nás. Znal jsem ho už pěkných pár let, a ačkoli byl mezi námi značný věkový rozdíl, nějak jsme si padli do noty a on se mi občas svěřoval se svými klučičími starostmi.

Ach jo, zas jsem to nezvládla včas... Včera, jako teď už třetí den, byla nádherná bouřka. Vitr láme stromky a kosí kytky, voda se z nebe lije v proudech a je 95 % vlhkost. Jo, jako když pod ručníkem inhalujete. Celý den. V domě je klimatizace - takže vstup ven je "na vlastní nebezpečí". Je tu báječně, ale přizpůsobit se je dost náročné, zvláště je-li člověk navíc ortodoxní sůva jako já ... mj. teď jsou tu čtyři ráno. Taky tu pomalu začíná období hurikánů. Takže kudla dnes vyjde až zdejší ráno.   :-)

Většina lidí časem dospěje (nebo snad doroste?) do doby, kdy vzdá snahu udržet si původní chrup, a vymění ošoupané tesáky za krásné a úhledné zoubky od stomatologa. Není to vždy jednoduchý proces a ne vždy se to povede na poprvé. Ale když už pak "tam vlezou a tam si dobře sedí", jakoby člověk dostal pár krásných let navíc. Minimálně je to super na úsměvy. Teď je situace díky pokroku o hodně lepší, ale vzpomínám na zážitky mého táty...

Před drahnými a drahnými léty, kdy jsem ještě postával (a pak moderněji posedával) u zubařského křesla, docházel do mé ordinace dle potřeby opravář, který vždy v krátkém čase odhalil příčinu poruchy, vyměnil pojistku, těsnění, hadičku či nějaký ten vnitřní čudl a záhy jsem se opět mohl věnovat svým pacientům. Pak povýšil a jezdil jen na pravidelné revize, kdežto k akutním haváriím započal jezdit jeho mladší kolega, tehdy nový, neokoukaný, neotřelý typ: opravář - výměnkář.

Když se snažíte věnovat při letmém setkání známému pár milých slov a reakce je méně než vlažná, hodně to zamrzí. Všimli jste si, že stoupá počet lidí, kterým je zatěžko se s vámi na pár minut zastavit? Mám na mysli třeba situaci, kdy – dejme tomu – ukládáte na parkovišti u samoobsluhy do auta nákup a zjistíte, že do vedlejšího auta láduje zásoby někdo, koho dobře znáte, ale už delší čas jste se nepotkali. 

Myslím, že si spousta lidí oddechla, když ve všech médiích zaznělo slovo „rozvolnění.“ I Švýcarsko zasáhla ta dobrá novina. Obřadně jsem byla vyzvána doporučeným dopisem, že můj účetnický kurz pokračuje klasickými přednáškami na živo, nikoliv home office, jako doposud. Pro mě to znamenalo vytrhat si obočí, schovat tepláky a vytáhnout podprsenku. Až s dětskou radostí jsem se těšila na první den „do školy,“ kam jsem se musela dopravit vlakem.