Já nejsem zrovna optimista, jsem flegmatik, který klidně věci, které jsou špatně, dokáže hodit za hlavu. Pokud ale stupně nahvězdičkovanosti jsou od jedné do deseti, tak v současnosti jsem někde mezi osmičkou a devítkou, protože „špatně a špatně“ se začíná nějak moc kumulovat, a to jsem psychicky hodně odolná. Jenže pokud člověk začíná chátrat psychicky, tak následují zdravotní problémy.

Kdysi dávno jsem chodila s mládencem, který to se mnou myslel vážně (protože mě ještě dobře neznal) a pozval mě na nedělní oběd k mamince, aby mě představil. Jak jistě víte, návštěva u potenciální tchýně je v podstatě vymezování území mezi snachou a vyvdanou maminkou. Ujasňují se pozice, odhalují se slabosti či silné stránky soupeře, a také se mnohé dozvíte o svém vyvoleném, neboť prostředí, ve kterém vyrůstal, bude chtít nasimulovat i v domácnosti se svou ženou.

Host do domu, bůh do domu. Host do domu, hůl do ruky. Nebo ještě Ryba a host třetí den smrdí? Co si o tom myslíte vy? Velice by mne zajímal váš názor a nápady na jednání s hosty. Proč se ptám? Já vím, že teď to není tak akutní, ale ... Ještě před covidem jsme měli u nás dvě návštěvy. Kamarádka a dcera, a pak jiná kamarádka, dcera a navíc jejich pes. Vždy se jednalo o týdenní pobyt. Máme naštěstí volný pokoj, takže ohledně prostoru bylo vše v pohodě.

Jednou takhle odpoledne se má dcera drahá prvorozená ocitla v rozpoložení, že by bylo vhodné se osamostatnit a být definitivně plně svéprávná (tzn. uklízet, jíst, přicházet – všechno tak, jak a kdy jen ona chce. Prostě nemuset respektovat žádná trapná rodinná pravidla). Vybrala si tedy v annonci několik zajímavě znějících nabídek: kde inzerovali byt na pronájem, respektive hledali někoho, kdo by jim za možnost bydlení v jejich nadpočetném bytečku vylepšil životní úroveň. Ceny a možnosti různé až hrůzné.

Má drahá! Znáš mě. Nikdy jsem nenechával nic náhodě. Myslel jsem vždy na zadní kolečka. Na naše blaho. V rozhodování jsem býval vždy o krok dopředu a často jsem i předvídal. Nesnášel jsem drby, živelnost, nedochvilnost, neověřené pravdy, spěch na poslední chvíli a tzv. žití ze dne na den. To Ty ale víš. Prožili jsme spolu velkou úsečku ze dvou století. Spoustu krásných chvil, ale - to naše usmiřování po sporadické Itálii, opětné dobývání, bylo pro mne vždy nejkrásnější...

Tak tedy, máte to mít. Zde je závěrečné pokračování mé mexické telenovely. Ponížení, stud, zloba, neštěstí, zoufalství, bezmoc, roztříštěnost a spousta jiných negativních emocí se mnou cloumaly, když jsem se vracela do svého přechodného bydliště. Rozhodnuta, že odjedu okamžitě a opustím to neorganizované a špinavé město, horečnatě jsem začala balit kufry a všechny serepetičky, které jsem za rok v Mexiku nastřádala.