V této nepříznivé době, která je náročná pro všechny, je nutno pečovat nejen o tělesnou schránku, ale i o tu duševní. Jistě mi dáte za pravdu, že taková dobře zvolená masáž potěší jak tělo, tak i ducha. Já, vědoma si důležitosti rčení „ve zdravém těle zdravý duch,“ jsem nechtěla ponechat nic náhodě a rozhodla se, že si dopřeji lymfatickou manuální masáž. Našla jsem si salon, kde tyto a jiné masáže provádějí a zamluvila si nejbližší termín. Na lymfatické masáži jsem ještě nikdy nebyla, takže jsem ani neměla tušení, jak to probíhá.

…ale, bohužel, po lidech. A někdy si dokonce vybere lidi, kteří si to zaslouží co nejméně. Tento víkend byl jedním z těch bláznivých. Spousta práce kolem domu a ještě větší kolem zahrady. Loučení se s podzimem a příprava všeho na zimu chce svůj čas. Do toho všeho jsme si vypůjčili štípač na dřevo ke zpracování dvou borovic, které jsme v létě skolili, ale doposud nenašli čas na rozštípaní a uskladnění polínek.

Co jste dělali v šestnácti? Thai Dai Van Nguyen se pár týdnů po svých šestnáctinách stal historicky nejmladším českým šachovým velmistrem. A překvapuje dál - za pár dnů mu bude teprve devatenáct, ale už má za sebou fůru šachových úspěchů. Studuje německou školu v Praze, umí německy, anglicky, vietnamsky a česky.

Není teď v Praze zrovna doba na courání. Sice bych mohl k courání využít třeba poloprázdnýho Karlova mostu a okolí, jenomže to se bych musel v tramvaji vydat na pospas potenciálním superpřenašečečům (jsem v superrizikový skupině starců). Taky už toho mám za život dost prochozenýho a znám to nazpaměť, taky mě to samotnýho nebaví, a taky bych si musel vzít pivo s sebou pod kabát, protože venku bych na něj vůbec nemusel narazit.

Většina rodičů to zná... Rozzářené dětské oči, když se zeptáte, co by dítko chtělo od Ježíška a ono odpoví, že štěňátko, koťátko nebo jiné zvířátko. Já měla to štěstí, že moje máti měla Viktora, Honzova babi Filipa, křížence špice, takže Sim co rozum brala, měla psí kamarády, se kterými se mohla potěšit. Jako malá nikdy přímo psa tedy nežmuntrala.

Bylo mi něco kolem dvaceti let, v profesním i soukromém životě se mi velmi dařilo, a já, lačna nových výzev a zkušeností, jsem se rozhodla splatit dluh společnosti. Přihlásila jsem se jako dobrovolnice do pečovatelského domu pro psychicky nemocné seniory. Docházela jsem tam jednou týdně odpoledne, se seniory hrávala společenské deskové hry, a za pěkného počasí s nimi chodila na procházky do nedalekého parčíku. Věřící jsem doprovázela do kostela, případně jsem našla jinou společnou aktivitu.

Nikdy jsem moc nekoukala na televizi. Jako holka jsem ji doma neměla několik let. Ne že bychom byli tak chudí, ale máti se patrně nechtělo dávat úplatky, shánět bony nebo kupovat sovětský Rubín. Radši nás naučila číst a nikdy nám nebránila vybírat si i z její knihovny cokoliv. Po revoluci ji koupila, první barevnou. Nejspíš mi mnoho věcí uteklo, takže jsem spoustu narážek kamarádů a později mého drahého chotě nechápala.