Kluk měl jet do pionýrského tábora a manželka řádila jako pominutá. Prala a žehlila mu kapesníky, košile, trička. A celej týden mu s šíleným pohledem v očích na všechno vyšívala nezbytné jmenovky. Odjezd proběhl v pořádku, dopis jsme ani žádnej nečekali, známe přece svýho kluka. Znamenalo to - No problem, vo co gou? Nemohli jsme se ho dočkat, manželka už slzela steskem...

Jednou takhle odpoledne se má dcera drahá prvorozená ocitla v rozpoložení, že by bylo vhodné se osamostatnit a být definitivně plně svéprávná (tzn. uklízet, jíst, přicházet – všechno tak, jak a kdy jen ona chce. Prostě nemuset respektovat žádná trapná rodinná pravidla).

Sedím v pokoji a koukám na knížku, kterou jsem si před časem koupila. Španělsky za 24 dní, stojí na obalu. Dala jsem za ni 400 korun a teď je mi na nic. Kolikrát už jsem si říkala: "Každý den si dám půl hodinku španělštiny." A nic. Prostě jsem se k tomu nikdy nedokopala…

Na pionýrském táboře jsem nikdy nebyla. Ale měla jsem to štěstí, že v období kolem Pražského jara jsem se dostala do skautského oddílu. Bylo mi tehdy 13 let a netušila jsem, že za pár let naše činnost zase skončí. Skauting mě naučil mnohému: sebeovládání, respektování  druhých, úctě a lásce k přírodě, indiánské moudrosti, schopnost přežít v nepohodlí...

Ahoj lidi, tak jsem otvírala šuplíky - hluboko přehluboko zapadlé v paměti, neboť je to opravdu již pár desetiletí. Jaké to bylo, když jsem jezdila na tábory… A jak jsem je začala otevírat, začalo se to samo nořit na povrch jako duchové dávných dob minulých…

Někdy ve třetí třídě ZŠ jsme jeli na týdenní školní výlet. Jako dozor náš třídní učitel s přezdívkou Kalous a češtinářka, které nikdo neřekl jinak, než Luzna. Což byla zkratka její přesné charakteristiky „Luzná Buzna“. Ti se na výletě natolik sblížili, že se Kalous později rozvedl a pojal za manželku svou atraktivní kolegyni.

Jednou jsem zase potřebovala „něco nového“ a schrastila si pana truhláře. Byl šikovný a milý, dokonce i hovorný. Mezi stolkem pod šicí stroj a velkou policí do kuchyně jsem mu uvařila kafe. Tedy v prostoře časové, nikoliv nábytkové. Vyptávala jsem se a dozvídala. A tak my vyprávěl, jak mu onehdá zavolal docela příjemný ženský hlas a vyslovil přání nechat si vyrobit několik nových bytových doplňků.