Včera na plážovém volejbalu, v malé pauze mezi jednotlivými sety, jsem vyslechla velmi zajímavý rozhovor čtyř zhruba padesátiletých pánů "z lepší společnosti". Nepočítám se mezi voayery, ale prostě moje uši si dělaly co chtěly... Říkala jsem jim: je to nevychované a hulvátské poslouchat cizí hovory, ale co naplat. 

Zbloudilá moucha právě podnikla sebevražednou cestu na mou hlavu. Netušila ani, do jakého chaosu právě narazila. Ne, že by to nebyl pohledný chaos, má hlava je poměrně pěkně utvářená s výraznými lícnimi kostmi, jemnou pletí, šedozelenýma očima a momentálně lehce nazrzlými vlasy.

Je to už hodně dávno, byli jsme mladí a krásní, teď už jsme jenom krásní. Naše kamarádka a spolupracovnice se vdala a odstěhovala do Brna. Vzala si vedoucího programátora brněnského výstaviště, člověka velmi sportovního, distinguovaného a zcestovalého.  Tradovalo se, že jednou do roka přijeli k nám do západních Čech; kamarádka tady měla vdanou dceru z prvního manželství.

Tak jsme se o víkendu (bylo to začátkem června) vypravili i s našimi odrostlými dítky do vísky Vysoká Srbská, abychom zde v lůně přírody, pár kroků od polských hranic, užili klidu, zeleně a pohody. To jsme ovšem nevěděli, co nás  čeká a nemine.  Že víkendování proběhne za asistence policie ČR totiž nemohl předvídat ani ten největší vtipálek mezi námi...

Bydlíme kousínek za Okoří a každou chvíli se tam něco koná, historická bitva o hrad Okoř, rytířské souboje, různá setkání a festivaly keltské muziky. Letos to byla "Okoř se šťávou". Vzhledem k tomu, že tam měl přijet manželův krajan z Bretaně, Alan Stivell, bylo již předem dané, že tam rozhodně scházet nebudeme.

Jednoho dne přišlo to, co už bylo na spadnutí; vrátil jsem se z nemocnice a léčebny a konstatoval, že už není všechno jako dřív. Cítil jsem se jako loďka bez vesel a posedla mě nostalgie za dávnými časy, kdy všechno bylo jasnější, pohodovější a šťastnější.

Není to dávno, co vysílala ČT1 pořad „Trapasy", tři celkem povedené povídky, které byly prokládány historkami herců, přítomnými ve studiu. Někdo z nich tam vzpomněl zubaře a návštěvy s ordinací spojené. A to mi připomnělo taky jeden můj "velice osobní" zážitek, spojený se zubařem, o který se s vámi ráda podělím.

Nebyla jsem v manželství žádná světice, ale taky jsem hned nebalila kufry, když jsem si někde užila a taky jsem pro stejně postižené měla pochopení. Tehdy jsem pracovala ve výpočetním středisku jako operátorka u sálového počítače. Dělali jsme na tři směny a do práce jsem jezdívala autem. Jednou mě náš podnikový šofér při odpolední směně požádal, jestli bych mu na pár hodin nepůjčila auto, že mi ho vrátí s plnou nádrží...