Úprk černé množiny naproti, klátivě stojící na druhé straně sálu, je odstartován slovy: „Pánové, zadejte se".... Ano, takhle to začíná. Příšerní a nejistí kluci na straně jedné a stydlící se slepičky na hřadě -  mladé dámy - na straně druhé. Taneční mistr poté mávne rukou směrem ke klavíristovi a sálem zazní pokyn: "Tak, prosím! Á dva tři, á dva tři!"

Když se v dnešní době rozhodnete podniknout výlet za poznáním, máte víc než slušný  výběr - luxusně vybavený autobus nebo dokonce letadlo, kterým se do velkých evropských měst dostanete za přijatelné ceny během několika málo hodin. Není tomu ale tak dávno (i když je to už v minulém století), kdy bylo vše "trochu" jinak.

Leta se snažíme s bratrem vnutit naší mamince mobil, ale je to nějaké neprůchodné. Zvlášť po tatínkové smrti, když je sama, tak se jí kolikrát nemůžeme třeba dva dny dovolat, protože naše maminka je taková čundralka plundralka - prostě ráda jezdí na výlety. To pak člověk neví co s ní je a kde vlastně vězí, když zrovna voláme...

Tak nevím, jestli si můj příběh ještě pamatujete. Napsala jsem sem šest dílů a sedmý jsem hodlala dopsat vzápětí. Jenže - pak se naše dceruška rozhodla, že už dál nebude čekat a vydala se na cestu do světa - ale o minimálně dva týdny dřív, než bylo plánováno. Mateřství mě následně docela zaměstnávalo a čas běžel.

Tak vám ráno jedeme s kolegy na jednání a hele! Na Knížecí lavičky s reklamou, kterou uvádí tenhle úžasnej slogan! Jeden by očekával, že namísto veselé paní, která drží vítězně u nosu nějaký nosní kapky, tam bude skupinová fotografie šťastnejch lidí s bílym práškem kolem nosních dírek, v pozadí rozsvícenej stromeček v módních barvách černá a bílá, to dá rozum a pod tím něco jako „Unie českých dealerů vám přeje krásné bílé Vánoce!"

Mám den, průšvihovej den. Tak tahle písnička od Samsona mi teď v uších zní, jenže já nemám průšvihovej den, ale spíš celý týden, skoro každej den nějaká jobovka. Nejdřív to začalo, že mi začal zlobit hard disk na mém starším notebooku. Tušila jsem zradu, tak jsem se pokoušela zazálovat nejcennější data.... JENŽE -  

Moje první a naštěstí zatím poslední dopravní nehoda se mi stala v roce 1990 a málem jsem se kvůli ní rozvedla:-) V Brně se konala po desítkách let světová výstava psů. Holčičku jsme večer u našich vyměnili za škodovku a ráno hurá do Brna. Tam samozřejmě řídil muž, výstavu jsme si užili a zpátky nespěchali, protože malá byla u našich na víkend a my si pro ni jeli až na nedělní oběd.

Jsem přesvědčená, že "tohle" ještě na kudlance nebylo. Poctivě jsem hledala (tedy, skoropoctivě). Ale pokud to bylo, věřím, že si tuhle nádherně jarně depresivní skuhránku přečtete i v té dnešní nechutně zimní a depresivně předvánoční době. :-))). (A co teprve autorka, která tím "vstoupí do vody, která utekla už před čtyřmi léty...")