"Já jsem Alena… ". Vzal mne za ruku a vedl mne k nejbližšímu prázdnému stolku, kde jsme se dohodli, že nemluvím bohužel francouzsky, ale dá se mnou domluvit anglicky - tedy při troše dobré vůle… Ta mu nechyběla a on naštěstí angličtinu ovládal, dokonce líp než já. "Měla jsi problém s tím Arabem?" "Ten mám tady s kdekým!" pokrčila jsem rameny. "Proč jsi tu sama, ty tady nikoho nemáš?"

Když jsem šla na emigrační úřad, musela jsem pokaždé proběhnout Medinou. A vždycky mně znovu uchvacovala. Medíně kralovala mešita, do které jsem ale nemohla jít, nevěřící tam nepouštěli. Jmenovala se Jamaa Zitouna, neboli Mešita olivovníku a je v ní tuniská teologická škola.

V pátek jsem šla znovu na emigrák; ředitel emigráku, doktor Ibrahim, byl starší pán a nějak moc radost ze mne neprojevoval. Řekl mi, že jsem první emigrantka, co tu je z Československa, že tu jednou byli dva Rusi - ovšem to už je dávno... Teď jsou tu prý většinou uprchlíci z Angoly. Dal mi telefon na sebe do nemocnice. Jinak se zdá, že nic víc pro mne momentálně udělat nemůže. Musím prostě čekat... Moji Alžířani se mezitím chystali k odjezdu.

Nechala jsem si věci ještě v hotelu, stejně jsem zatím nevěděla, kam půjdu. V hotelu zůstat by bylo příliš drahé. Zeptala jsem se jednoho recepčního (muže pochopitelně, je to neuvěřitelné, jak málo žen tu pracuje), jak bych se mohla dostat na švýcarskou ambasádu. Musela jsem tam jít přes celé město, protože hotel, ve kterém jsem byla, byl až na jeho konci. Jen o kousek dál už byl vláček na Karthago.

přesně tohle i říkám, když se mi ráno nechce otevřít oči a podívat se kolem. Semo tamo se povalují kopičky, které čekají na nějaké to umístění  "někam". Kam, to zatím nevím.  Protože jsem začala likvidovat nejen skříně, ale i skřínky. A jak se to tu povaluje, tak časem zjišťuji, že to či ono není už tady tak nutné a tedy to půjde zas "dál do světa".  Včera jsem předala jednu škatuli plnou vzpomínek - vyšívání.

Dneska vám budu vyprávět pohádku o líný princezně. Líná princezna byla tak líná, že si byla líná i napustit vanu a tak se většinu života sprchovala. No, ale vanu měla krásnou. To jako zas jo. Rohovou. Prostornou a se střešním okýnkem nad ní, takže hvězdy, romantika. Jednou v zimě přišla celá zmrzlá z vyjížďky na koni a tak se rozhodla, že výjimečně nebude líná a napustí si tu vanu. A že když už, tak už...

Tak se nám naštěstí trochu otepluje, už máme ve dne jen - 30 stupňů C, ale pořád jsme nejchladnější místo v territory. Snad už i nastartujeme auto, včera se to nepodařilo, i když Kennedy zkoušel možné i nemožné. Nakonec nás odvezl Yean, celý nadšený z narození své druhé dcery. Yean je kněz, zdejší Christian Gospel. Jejich kněží se mohou ženit, mít děti, a jsou to opravdu velice hodní lidé. Když jsem přijela minule z nemocnice, vyčerpána a zničena po pětidenní cestě z Vancouveru do Dawsonu, vařili pro nás jídlo, posekali trávu, přerostlou jak pole žita... a to ani nepatříme k jejich kostelu.