Při zpětném pročítání svých příběhů jsem si uvědomila, že možná nevíte, komu vděčím za svůj živočišný temperament. Možná vás překvapí, že jsem napůl Slovenka. Ano, je to tak. Můj tatínek byl „východniar“ a jeho maminka (moje babička) byla rusínského původu. Za mlada byla neobyčejně krásná. Husté tmavé vlasy si splétala do copu, pyšnila se kyprými tvary a buclatými tvářemi.

Otevřu televizi, tam ukazujou píchání. Přepnu na Primu, tam píchání. Přepnu na Novu, tam píchání. Tak si říkám, že redaktoři, reportéři, střihači, příliš invence nepobrali. Nevim, jak koho, mě už ty doprovodný záběry píchání ke komentářům odpuzujou, odvracím oko a jen poslouchám. Pak mluví nějakej doktor nebo politik. Úleva. Otevřu oko, ale během pěti sekund, zatímco doktor furt povídá, na obrazovce už není. Jeho mluvený slovo doprovází píchání. Už mi to je skutečně odporný. Nonic. Asi to tak musí bejt.

Cestou z procházky mne na opuštěné lavičce zaujal kamínek. Malý, tak snad půl palce, ale zářil. Byl na něm obrázek… Takhle jsem se dostala k současné zábavě, čím dál oblíbenější, masovější v celém světě. Putovní pomalované kamínky jsou celosvětovým hitem. Lidé je pokládají na různých místech pro potěšení těch, kteří je najdou, i své, pokud pak sledujete jejich cestovní dobrodružství. Spojí se tak dvě zábavné činnosti – malování a procházení se. Navíc někomu neznámému uděláte radost.

Potřebuju obejmout, pohladit, potřebuju se líbat v průchodu, v parku, na autobusový zastávce, v kuchyni. Potřebuju obejmout, venku, doma, pod stromem, potřebuju obyčejnou pusu na tvář, na čelo, na rameno, na palec u nohy. Potřebuju vidět lásku v očích, cítit ji v dotyku. Potřebuju slyšet, že jsem tvoje, tvoje, tvoje.. potřebuju slyšet: Má tě rád, mám tě rád, mám tě rád. Potřebuju blízkost, jako kytka vodu.

Myslela jsem na chlapy, a čím víc jsem jich měla plný zuby, tím víc jsem na ně musela myslet. Myslela jsem na ně v práci, doma, cestou do práce a z práce, myslela jsem na ně i ve vaně a to bylo docela nebezpečný, to jsem pak měla jasno, jak moc mi chybí. Ale ve skutečnosti jsem si naplnila celé dny vším možným tak, abych neměla ani mezeru na myšlenky na ty zatracený chlapy, jenže když už jsem při luštění křížovek musela myslet zas na ně, tak jsem si řekla, že bych s tím měla něco udělat.

Když jsem jednou vyslovila přání, že bych někdy ráda viděla azurové pobřeží, nebylo nic, co by mi můj (bývalý) přítel D. odepřel. Protože měl velmi podnikavého a cestovatelského ducha, stejně, jako já a byl to muž činu, netrvalo dlouho a mé přání mi splnil. Na sbalení kufru jsem měla asi třicet minut, a ačkoliv jsem pragmatická žena do nepohody, musela jsem při balení zklamaně usoudit, že večerní koktejlové šaty a Prada lodičky na jehlovém podpatku nevyužiji, zato si úplně vystačím se svátečními tepláky a keckami.