Pojednání o záležitosti až neřestně příjemné: o lenosti. Lenost je pocit, kdy nechceme dělat nic určitého. Prostě jenom být. Pak by ale na lenosti nemělo být nic špatného. Je hrozně dobře, když člověk umí na chvilku vypnout a užít si jen chvíli bytí. Vlastní existence. Lenost ovládá člověka odjakživa, každý se s ní narodí, ať chce nebo nechce. Líné jsou děti, líní jsou muži, mimochodem muži mají lenost dokonale vyvinutou, a líné jsou i ženy. Většina žen s touto poznámkou nebude souhlasit, ale bohužel pravda je krutá věc…

Blíží se Dušičky. To je čas, kdy jdu upravit hrob v Bubenči, alespoň tak, že ostříhám rozrostlý břečťan, který se touto dobou už chodí brankou dívat na ulici. Pak už jenom před Vánoci. Tentokrát jsem si řekla, že se proběhnu po Dejvicích, od trhu na Kulaťáku až dolů k Podbabě. Na první záhadu jsem narazila hned nahoře, vlastní umělecký objekt, prý s přidanou hodnotou posezení, sám o sobě nijak záhadný není. Rudý sud, se stejně zbarveným skákacím prknem, zná každý.

Jsem starší osamělý vdovec a hledám partnerku. Jenže - je opravdu obtížné navazovat kontakt s ženou, kterou bych si vybral. Nejde vlastně ani tak o vlastní seznámení, ale o případný výběr podle poskytnutých informací a přiložených fotografií. Při vstupu založím svůj účet, kde jsou mi předkládány jednoduché dotazníkové otázky pro zodpovězení náznaků mé povahy a zájmů, což podle mě vůbec nevystihuje rysy mé skromné osobnosti. A připojím pár fotografií. Aktuálních fotek mé vizáže (nejlépe horní polovinu těla s příjemným výrazem ve tváři a pak celou postavu, aby bylo zřejmé, že mi nechybí např. levá noha).

Zhruba po dobu jednoho roku jsem nabízela byt v našem domě ke krátkodobým pobytům. Zažila jsem přitom příjemná i méně příjemná překvapení... Moje – právě devadesátiletá - maminka pobývá dlouhodobě v domově seniorů. Když byl předloni její byt už půl roku nevyužívaný a nevypadalo to, že se situace změní, napadlo mě, že ho zkusíme nabízet ke krátkodobým pronájmům.

Korejtka byla rozdána, brzy do nich začne být sypáno a teď hospodářům zbývá jen čekat, jak se budou ta naše zvolená prasátka chovat... Zda se stane zázrak a  sliby budou plněny. I když - jsme už od malinka zvyklí, že devadesát procent toho, co je nám slíbeno, se stejně nikdy nesplní. "Když to po sobě neuklidíš, roztrhnu tě jak hada!" "Když se nebudeš učit, bude z tebe kopáč." "Miláčku, buď mou, navždy, navěky, budu ti vždy oporou a věrným mužem..." "Dědo, přepiš mi to, já tě tam pak nechám bydlet, neboj."

Koukám, že chudák před týdnem zdrhlá mambička zelená  vážně konkuruje slavnému Chucku Norrisovi… tedy co do počtu vtipů, protože těch se fakt vyrojilo: "Pražským primátorem se stane mamba zelená".  No, už tu chudinku připochcíplou našli …Ale úžasná česká kreativita prostě nezná mezí. Pár těch špeků vům tu skopíruju...  (Jo, je to ve skutečnosti nepříjemný, sama jsem zažila něco podobného, jen malinko podobného, ale div jsem pak majitelku prchlého zvířete nezabila.)

Nebudu se tvářit rozjuchaně a tvrdit, že pokročilejší věk má samé výhody. To bohužel nemá – člověk tráví pořád víc času obcházením lékařů, při ranním joggingu píchá v koleni, kopání krumpáčem vás unaví znatelně dřív... a taky knížka, obraz nebo hudba mě už nadchnou zřídkakdy, protože jsem tak nějak už všechno v té či oné podobě viděla, slyšela a někdy v životě vnímala. Cizí jazyky lezou do hlavy znatelně hůř. Inu, jak zpívá R. A. Dvorský, "Do duše podzim se již vkrádá.."

Je jasné, že kluci mají jiné životní sny než děvčata, která už od mala svůj životní cíl vkládají do milovaných panenek, a tím se naprogramují na budoucí dobré mámy. My, kluci v dospívání, často preferujeme technickou a někdy i silovou představu o budoucím životě; a vyrůstají z nás chlapi, předurčení někoho nebo něco řídit, rozhodovat o někom a něčem, zkrátka uplatnit své ego v rámci schopností a možností. Samozřejmě, stejné vlastnosti mívají i ženy, ale myslím, že podstatně v menší míře.