Jestlipak víte, kolik toho asi tak za život sníte? A protože statistici se věnují lautr všemu, tak je spočítáno, že “naši se rozhodně neupejpají”. Jen za pouhý rok každý Čech spotřebuje okolo 785,6 kg potravin, přičemž celková spotřeba potravin v České republice stále stoupá. A teď, jak je dejme tomu za 60 let života - nebudeme-li to dělit na ženy a na muže, ale na jednoho českého člověka, tak následující seznam působí opravdu bohatýrsky:

Na kačery jsem narazila už před několika lety. Byla jsem po ránu venčit psy u Vltavy a tam se motala skupinka výrostků a pořád něco hledali. Myslela jsem, že něco ztratili, tak jsem jim nabídla pomoc. Žádnou nepotřebovali, kačeři se s muldy nebaví.

Potkala mě nečekaná rána, od posledního léta se potýkám s alergií. Na co? To pozvolna zjišťuju a je to pátrání skoro detektivní. Doufala jsem, že alergie patří k záležitostem vyhraženým spíše pro mladé, které moji generaci míjejí, ale není tomu tak. Zřejmě jsem si po desetiletích používání různých očních šminek vypěstovala choulostivé a dráždivé oči – přesněji řečeno kůži na víčkách. Během posledního léta mi zničehonic začaly oči hrozně napuchávat – vypadalo to příšerně a navíc jsem měla pocit, jako by mi do nich někdo nasypal písek.

Dost často mi něco nebo někdo připomene, že mám k ekologii a k životu vůbec trochu netypický, mohu říct „studenočumákoidní“ přístup. No a s ním v ekologických kruzích občas narážím... Byl víkend v druhé půlce ledna. Jela jsem slavnostně pocukrovanou krajinou vlakem do Plzně na festival přírodního stavění. Před sedmou ráno si na Hlavním nádraží kupuju vodu a bagetku – ach jo, proč mají jen bagetky s tofu? Tofu mi nechutná. Aha, to je „bio“ prodejna! Co se dá dělat, kupuju.

Dávno, dávno tomu, co jsem dostávala milostná psaníčka… Občas, když přerovnávám „papírové“ šuplíky, tak nějaký z nich najdu a s tichou nostalgií si přečtu. Je to takové to „vstoupení do vody už dávno odplynulé“. Dokonce jsem si kdysi dávno psala deník s jedním ctitelem. Oba jsme chodili na střední, bylo to rok před maturou, seděli jsme spolu v lavici – a psali si jeden deník. Myslím, že ten také někde zahrabaný odpočívá. (Mám tam od něj plno překrásných básniček.)

Je to opravdu bizarní příběh. Když mladá Američanka nemohla dlouho otěhotnět, vzal to na sebe Chris. Ten se totiž narodil jako žena, vždy se ale cítil být mužem. Nakonec poslední část proměny ještě odložil, aby si s manželkou splnili sen o dítěti. Když se na něj někdo podíval, uviděl statnou postavu, mužné rysy tváře, ale také rostoucí těhotenské břicho..

Před pár lety jsem vlastnil (nebo spíše on mě) samovyvenčovacího psa Kubu, mimo jiné strašnýho kurevníka, kolem dokola s ním jenom maléry. Furt nějaký ženský u mě a chtěly peníze na potrat své fenky. Já na ně měl systém – „Držela? Držela! Držela dobrovolně, držela ráda, tak co! Máte si jí hlídat!“ Pak Kuba někde zmizel a mě to fakt bylo hodně líto.

Ještě asi měsíc. A pak už budu dýchat stejný vzduch jako vy a ne vzduch mokrý, vlhký, skoro tekoucí. Nejsem technický tvor, takže nevím, jak je možné, že když je vzdušná vlhkost kolem osmdesáti - devadesáti procent, že neteče :-))). Ano, zrovna teď je 96%. Je to takové, že když vylezete zpod sprchy, osušíte se, tak po sebemenším dalším pohybu z vás začne zase všemi póry prýštit pot. Fuj.