Moje předělávání bytečku pokračuje. Jde to sice tempem "krok-sun-krok", ale i tímhle způsobem se člověk časem dohrabe k cíli :-). Znáte ten pocit, kdy se po vyčerpávajícím dni konečně blížíte k domovu, nesete těžkou tašku/y - a těch posledních několik desítek metrů vám připadá už nekonečných, nezdolatelných...  Tak přesně tak se cítím dnes,  kdy mi zbývá jen poslední hromádka knih. Už to odhaduju tak na sotva dvě stovky knížek.

Už dlouho jsme tu neměli nějaké psaní o zajímavostech ze světa, nějaký cestopis - a tak jsem s povděkem přijala velmi zajímavé a úsměvné povídání našeho "toulavého", který poslal vzpomínku na jednu ze svých mnoha toulek. Když se tak na tamější krajinu koukám, říkám si: "Je to tam hezké, barevné, ale nejspíš tam bylo setsakramentské horko!"

Vzpomínám, že jsem velmi ráda mamince kupovávala květiny. Téměř každý týden jsem jí přinesla kytici. Nebyla veliká, nebyla drahá. Vzpomínám, že jsem dostávala kytice darem od svých "ctitelů". Taky často. Téměř na každé rande. Jen jsem se pak  vrátila dát je domů do vázy. Nedávala jsem si schůzku nikde daleko, maximálně za rohem....

Ano, tak přesně tohle mi poslední dobou nesmírně chybělo. Určitě jste si všimli občasných výpadků, zaviněných právě těmito nedostatky v mém „vývinu“. Po dlouhé době cestování mezi nejrůznějšími ordinacemi jsem zakontvila u báječného pana docenta Čápa, imunologa v Nemocnici na Homolce. Už ta moje tělesná schránka fakt volala o pomoc…To víte, ono se to uzdravuje jinak v deseti, třiceti …. A jinak, když člověk pamatuje doby, kdy černé uhlí teprve začínalo kvést. (Musím si z toho všeho dělat legraci, protože skuhrání s žádnou léčbou nejde dohromady.)

Jindra byl od mládí náruživým rybářem, muškoval pstruhy na horských říčkách a i proto se usadil v americkém státě Oregon, Právě ten oplývá úchvatnými rybářskými příležitostmi. Skoro veškerý volný čas trávil s rybářským prutem a cestováním po severozápadním cípu Spojených států.

Zouvám a přezouvám domácí i návštěvy. Při představě, jak po každé nevyzuté návštěvě klečím s rejžákem a drbu koberce, je mi zle. Proto bez milosti vyhodím  každého, kdo si bagančata v chodbě nevyzuje. Jednou, to byly děti opravdu malé, jsem si pěkně naběhla. Ráno mi manžel oznámil, že přijde z práce dřív, protože se u nás po poledni zastaví jeho šéf. ŠÉF??? Nastala mela.

Jiřina a Kiki. Jiřina, sotva dospělá, odešla z Čech s manželem na Floridu v osmdesátých letech a tam se jim také brzy narodil jediný syn Frantisek, zvaný Frank. Život pokračoval jak má, ale když bylo Frankovi 18 let, Jiřina se rozhodla, že se rozvede. Více než muži ji totiž lákaly ženy…Nechtěla způsobit nepříjemnosti manželovi ani synovi a vyčkala tedy do Frankovy plnoletosti.

Potkala mě nečekaná rána, od posledního léta se potýkám s alergií. Na co? To pozvolna zjišťuju a je to pátrání skoro detektivní. Doufala jsem, že alergie patří k záležitostem vyhraženým spíše pro mladé, které moji generaci míjejí, ale není tomu tak. Zřejmě jsem si po desetiletích používání různých očních šminek vypěstovala choulostivé a dráždivé oči – přesněji řečeno kůži na víčkách.