Dávno, dávno tomu. O to veseleji se vzpomíná. Však to znáte: "čím větší průšvih teď, tím veselejší historka je z toho za pár let". To jsem byla tenkrát ještě jednodětná, měla jsem malou, nesmírně živou holčičku a moje maminka milená mne občas od ní na pár dnů osvobodila.  Tehdy s ní jela na týden do hor. (Jo, a nezapomeňme, nebyly mobily...) Lence byly necelé dva, a fakt neuvěřitelné éro.

Přetiskuji podstatnou část rozhovoru, který  v pátek 14. 7. 17 Monika Pilloni  měla v televizi s italským mluvčím hnutí Generace Identity - Lorenzo Fiatou. Ten na její otázky odpovídal o plánovaném projektu DEFEND EUROPE a především o lodi C-Star a plánech, které s ní mají.  Nu, počkáme si na výsledek. Pokud dokáže posádka jedné statečné lodičky více než diplomacie EU, tak smeknu. (Bylo to však nakonec všechno jinak... - bohužel). Ale zpět k onomu prvotnímu lánu:

Je to pár dnů a  jak to tak vidím, mimo několika těch nejbližších na to všichni co nevidět zapomenou... "Der Tod eines Menschen: das ist eine Katastrophe. Hunderttausend Tote: das ist eine Statistik! (Kurt Tucholsky). Tenhle citát je prý připisován Stalinovi, ale nejsou na to důkazy. Tak ještě překlad: Smrt jednoho člověka je katastrofa, sto tisíc mrtvých je statistika...  Hnusné, ale jak pravdivé.

Podle internetu (sama bych na něco takového nepřišla) to znamená "hrb" a vzniklo to z německého slova Buckel. V podstatě je pukrle mírný úklon, prováděný současně s pokrčením kolen - a slouží jako výraz pozdravu. Provádí je zejména dívky a mladé ženy jako výraz úcty nebo díků, dříve šlo o pravidelnou součást evropské dvorní etikety.

Mám chlapy ráda, fakt jo. Tenhle byl navíc o hlavu větší, ramenatej, tmavý vlasy, tmavý voči, no prostě senzace. Poslali nám ho z pracáku. Koukám na doporučenku, hm, 75 ročník, to je správně uleželej, prolítne mi hlavou a znova ho zhodnotím. Pohled na něj je pěknej.

Aktuálně NEJNOVĚJŠÍ zprávy o Kačence, o níž jste četli před pár dny. Předminulou neděli k nám přijela s ošklivě zlomenou nožkou. Ještě týž večer ji přijel pan doktor z domova operovat a druhý den podstoupila kontrolní rentgeny a převaz. Čekali jsme, že se Kačenka u nás zdrží docela dlouho a až po zahojení bude moct odejít domů.

(aneb něco úvah na téma, jak se vyrovnat se šedesátými narozkami). Nebudu se tvářit rozjuchaně a tvrdit, že pokročilejší věk má samé výhody. To bohužel nemá – člověk tráví pořád víc času obcházením lékařů, při ranním joggingu píchá v koleni, kopání krumpáčem vás unaví znatelně dřív... a taky knížka, obraz nebo hudba, mě už nadchnou zřídkakdy, protože jsem tak nějak už všechno v té či oné podobě viděla, slyšela a někdy v životě vnímala.

Už s tím bojuju hodně dlouho... Říká se tomu sociální fobie a je to fakt nepříjemná věc. Pro mne i pro ty, kterých se to občas týká. Slíbím, že někam půjdu, že budu ráda,  když ke mně někdo přijde - ale, když přijde na věc, tak mám vždy ty nejlepší a nejjakostnější výmluvy... A jsem zas hluboce zavrtaná ve svém kutlochu. Ale letos jsem se rozhodla to nějak zlomit. Pokusit se dostat dál než jen do nejbližšího obchodu.