Můj otec byl voják z povolání. Už to neslo různé zážitky. Byl velmi autoritativní, hodně křičel, hodně poroučel, matka tiše přihlížela. Bydleli jsme na vesnici, nahoře nad vesnicí stála kasárna a otec to tam všechno vedl... Máma byla hodná, ale v totálním vleku mého otce. Kdyby byla barva sebevíc černá a on řekl bílá, dala mu matka za pravdu. A já? Byly i chvíle, kdy jsem se vzbouřila, i když ne moc.

Je to už pár let zpátky, ale dneska jsem si (nevím proč) vzpomněla. Prostě, najednou mi to vytanulo na mysli. A jsem za to ráda, je to taková magická vzpomínka, a málem by už úplně zapadla. Kdybych to napsala jinak, byl by z toho i dobrý vtip o tom, jak jsem se bála, a jak to dopadlo. Ale ten okamžik byl tak hluboký, že zkrátit to ve vtip se mi nechce. Tak své následující vyprávění začnu citátem z Řeka Zorby:

(Ano, kudlanka je docela prudérní, a dát "tohle" dokonce do nadpisu? Ale po přečtení uznáte, že jinak lze nebylo :-))).) Znáte takové ty školní besídky. Paní učitelka secvičí s dětmi pásmo básniček, písniček a tanečků a pak s její pomocí (různě přetahovány, napomínány, aby se nešťouraly v nose a nebavily se spolužákem) nadšeným rodičům ukážou své veledílo v jednom odpoledni. A pak už nikdy více. Nic proti.

Venku je mrazivá zima, sychravo a vlhko. Ale to patří k závěru roku, takže nic divného. Velmi zlé však bylo, že se v tomto počasí ztratila starší paní. Byla na vánoční návštěvě u syna, v Lužné na Rakovnicku. Všechno probíhalo spokojeně a dobře, jen ráno babička nikde… Nešťastní příbuzní ji naposledy viděli o půlnoci z Božího hodu na svatého Štěpána.

V době křesťanského adventu a vánočních svátků mají Židé Chanuku. Není to nejvýznamnější židovský svátek a Židé sami ani Chanuku nepovažují za oslavu Vánoc. Některé jejich zvyky v tomto období ale vánoční tradice velmi připomínají. Chanuka vychází z židovského kalendáře a začíná každý rok v jiný den. Její začátek je podle židovského kalendáře 25. den měsíce kislev a toto období je našeho kalendáře od konce listopadu do konce prosince.

Mám moc ráda Vánoce. Tedy spíš vánoční atmosféru. Vůni cukroví, svíček, čerstvého jehličí. Vánoční písničky, vánoční pohádky, vánoční výzdobu. Každý rok se snažím tu pravou vánoční atmosféru napodobit, I když si myslím, že takový ten pocit očekávání, napětí a vzrušení končí kolem deseti, dvanácti let našeho stáří.

Nevím, v jaké konstelaci byly hvězdy v ten jeden letošní pátek, ale muselo to být něco hodně divného. Povím vám o dvou událostech oné noci. Jedné jsem se stal přímým účastníkem, tu druhou si bohužel „vyžral“ až do dna jeden můj známý... Začnu tou, u které jsem osobně byl. Jeden kamarád se ve svých osmačtyřiceti letech rozhodl, že se (podruhé) ožení. A tak jsem byl ještě s dalšími třemi pozván na jeho rozlučku se svobodou.

VAROVÁNÍ: V pruběhu čtení se u vás může vyskytnou nutkavá potřeba se podrbat. Jsem čistotná. Myslím. Alespoň podle obecných měřítek. Sprcha je moje kamarádka. Ovoce a zeleninu drhnu kartáčkem. Syrové vejce bych do úst nevzala. V tramvaji se přidržuji malíčkem, který následně dezinfikuji. Nádobí myji ihned po použití a v tekoucí vodě. (Již brzo v myčce, panebože!) Mám krátkosrstého psa, protože chlupatý se mi zdají tak trošku... schmuzig.