Onyndo mi přišel takový žertovný mail, vám možná taky. Dva kojenci leží na lehátku a povídají si: "Tak za 80 let tu budeme ležet zas, opět bez zubů a bez vlasů,  a s plínkou pod zadkem!"  Doteď jsem nic neřešila, skoro všechny zuby svoje, vlasy taky ještě mám a inkontinenci neřeším.  Zatím.

Sbírání historických mincí patří k ušlechtilým koníčkům, dostupným dnes širokým vrstvám sběratelů. Již v dávných časech patřilo k zálibám společenské smetánky z okruhu šlechty, buržoazie a vzdělanců. I v současnosti je hlavním předpokladem budování sbírky především zájem provázený celoživotním vzděláváním a samozřejmě dostatek finančních prostředků.

Proč zrovna pátek a zrovna třináctého? První a nejrozšířenější zdůvodnějí je, že na Velký pátek byl ukřižován Ježíš, kterého zradil za třicet stříbrných 13. účastník poslední večeře - Jidáš Iškariotský. Na špatné pověsti pátku 13. se ale podílí celá řada pátečních "katastrof": V pátek nabídla Eva Adamovi jablko ze stromu poznání, v pátek Kain zabil svého bratra Ábela a v pátek prý začala i velká potopa. A aby toho nebylo málo, v pátek došlo ke zmatení jazyků v Babylóně. Svou teorii mají i obyvatelé severských zemí.

Jestli máte byt nebo dům, ještě to není domov. Aby se z něj stal útulňoučký domůvek , musíte ho nejprve tzv. zabydlet a s tzv. zabydlením vám poradí specializované časopisy jako Můj dům, Pěkné bydlení, Moderní byt, Rodinný dům, Domov nebo Bydlení. Tyto časopisy nečtěte. Jsou plné obrázků, reklam a rad, jak správně bydlet a pochopíte z nich akorát tak tři věci: 1) Vy nikdy správně bydlet nebudete. 2) Ke správnému bydlení potřebujete ze všeho nejvíc zkušeného fotografa a Photoshop. 3) Vy nikdy! Chápete? NIKDY!

Prázdniny jsou za námi, tak se můžeme s úsměvem a písní na rtech poohlédnout na dobu, kdy školy a školky nefungují. Začínalo to ráno, v 6:00: Čeněk: "Taťko, už je ráno, vstávej. Já: "Co si ty za člověka proboha? Spi." Čeněk: "Taťko, venku svítí sluníčko, musíme na výlet." Já: "Je ještě brzo. Výlety mají ještě zavřeno." Čeněk už oblečenej (nevím, kdy to stihnul): "Taťko, musíme jet."

Jako každej jinej den jsem i dneska ráno vyrazil do Tesca pro deset kozlů a pár rohlíků k snídani. Běžná rutina, nic zajímavýho. Ale dneska mě u východu oslovila jakási dáma: "Máte na mě pár minut čas?" Jasně že jsem měl čas. Coby důchodce se někdy nudim i celý dny, i když, na druhou stranu - já se nudím docela rád. Dáma měla v ruce tablet, mluvila česky, ale tak nějak nečesky měkce a začala se vyptávat: "Kolik je vám let?" Řekl jsem, že 68, ona si to beze slova poznačila.

Lenka1 je mladá žena, která má za sebou dlouhý "pobyt" v armádě. To většina z vás už jistě ví. Bohužel, při jedné akci se zranila, pak se léčila, a i když je teď už napohled zcela v pořádku, pro výkon dosavadní činnosti je "OFF". A protože nechtěla skončit někde v kanceláři, odešla. Nyní mi poslala - pro nás pro všechny - dopis o tom, jak se se změnou vyrovnává...