Bylo kolem půl šesté odpoledne, když mne oslovil můj chlupatec s prosbou, abychom "šli ven". Umí to velmi přesvědčivě. Tak jsem nandala šatičky jemu, vzala si džíny, bundu, čepici a boty, připla si ho na vodítko a už jsme zahájili kropící procházku. Na dlouhé štrece vedoucí Centrálním jihoměstským parkem jsme potkali paničku s roztomilým šedivým pejskem Kayovy velikosti i stáří.

Jsem venku, je tma, je nechutně časné ráno, je úplně prázdná ulice. Přede mnou, kousek od vchodu, je halda ulámaných a uřezaných březových větví, tak, jak je tam naházeli pánové s motorovou pilou. Už jsou haldy sněhu pryč, jen semo tamo je pozůstalá hromádka - sněhu, aby nebyla mýlka - která připomíná tu předchozí bílou nádheru. Ano, nikde nikdo, ani jeden opuštěný živáček.

Tentokrát už si dávám setsakra pozor a taky jsem si pokaždé vzala boty s neošmajdanou podrážkou :-))). Zatím se tedy na ranních i večerních procházkách statečně držím ve svislé poloze. Snažím se taky fotografovat všechno, co se mi namane - protože tak krásné to tu už hodně dlouho nebylo... 

Všechno krásné jednou skončí. Ačkoliv mi stát to pětikilo měsíčně ještě párkrát smrkne, dalo by se říci, že má rodičovská dovolená je u konce. Čeněk chodí do školky, takže tím pádem to beru jako konec jedné životní etapy. Sice po obědě pro něj jezdím, protože tam odmítá spinkat, ale aspoň něco. Období školky není však takové, jak jsem si ho představoval. V první řadě je třeba upozornit na fakt, že od té doby, co Čeněk chodí do školky, tam byl všeho všudy tak desetkrát.

Rychle jsem se vyléčil z jistoty, že potkat rodilého Čecha v severní Americe je málo pravděpodobné. Při jedné z procházek krásným městem Vancouver, jsem si nemohl nevšimnout ženy, která boj s časem již prohrávala, ale nehodlala ten marný zápas snadno vzdát. Její výstřední oblečení postrádalo jakoukoliv soudnost. Neuváženě v minisukni, přestože již nebylo čím se pochlubit.

Taky jste si občas psali, když se vašemu potomkovi podařilo říct něco velice legračního? U nás doma jsme tomu říkávali „vejšplechty“. Většinou se to dařilo mému bratrovi, já mu sice občas nahrávala, ale byl to hlavně on, kdo tomu „nasadil korunu“. A tak s touhle tradicí úspěšně pokračuji i v mé současné rodině. Naše děti jsou ekvivalentně vtipné, i když s jejich přibývajícím věkem legračních situací poněkud ubývá.