Mám se ráda a nikdy bych nesoutěžila o Darwinovu cenu a proto ani v mládí jsem neprovozovala žádný extrémní sport. Když bych musela, tak bych třeba si i skočila nějaký ten bungee jumping, to u mne není o odvaze, ale já ten adrenalin k životu tak nějak nepotřebuji. Někteří jedinci to ale mají nastaveno jinak a rozvoj technologií jim umožňuje přizabít se, nebo rovnou zabít různým způsobem.

Legenda mezi jídly v sítích rychlého občerstvení, obyčejného posezení ve všední den i součást noblesnějších pizzeria-ristorante… znáte někoho, kdo by neměl svoji oblíbenou pizzu? Pizza patří mezi nejuniverzálnější jídlo současnosti. Pizzu milují všechny věkové generace a spousta lidí si dnes bez ní neumí představit život. Připravit ji lze ve stovkách variant se stovkami přísad, takže si v podstatě každý na světě může vybrat tu svou. Moderní pizzu s rajčatovým základem, kterou známe dnes, jíme už od 17. století a každou vteřinu se jí na světě sní cca 350 kousků.

Dovolím si vám vypsat svoje zkušenosti se seznamkou. Tedy pohled z druhé strany – ze strany nás žen - když už si tu chlapi posteskli... Nejprve důvod, proč jsem po 30 letém manželství začala znovu randit: odešla jsem od manžela kvůli jeho milence, kterou neskrýval - před nikým - přede mnou, před dětmi ani dalšími příbuznými či známými. Původně jsem si myslela, že jsem jako potencionální partnerka v 55 letech odepsaná, leda se stát hospodyní někde jinde.

Pojednání o záležitosti až neřestně příjemné: o lenosti. Lenost je pocit, kdy nechceme dělat nic určitého. Prostě jenom být. Pak by ale na lenosti nemělo být nic špatného. Je hrozně dobře, když člověk umí na chvilku vypnout a užít si jen chvíli bytí. Vlastní existence. Lenost ovládá člověka odjakživa, každý se s ní narodí, ať chce nebo nechce. Líné jsou děti, líní jsou muži, mimochodem muži mají lenost dokonale vyvinutou, a líné jsou i ženy. Většina žen s touto poznámkou nebude souhlasit, ale bohužel pravda je krutá věc…

Blíží se Dušičky. To je čas, kdy jdu upravit hrob v Bubenči, alespoň tak, že ostříhám rozrostlý břečťan, který se touto dobou už chodí brankou dívat na ulici. Pak už jenom před Vánoci. Tentokrát jsem si řekla, že se proběhnu po Dejvicích, od trhu na Kulaťáku až dolů k Podbabě. Na první záhadu jsem narazila hned nahoře, vlastní umělecký objekt, prý s přidanou hodnotou posezení, sám o sobě nijak záhadný není. Rudý sud, se stejně zbarveným skákacím prknem, zná každý.

Jsem starší osamělý vdovec a hledám partnerku. Jenže - je opravdu obtížné navazovat kontakt s ženou, kterou bych si vybral. Nejde vlastně ani tak o vlastní seznámení, ale o případný výběr podle poskytnutých informací a přiložených fotografií. Při vstupu založím svůj účet, kde jsou mi předkládány jednoduché dotazníkové otázky pro zodpovězení náznaků mé povahy a zájmů, což podle mě vůbec nevystihuje rysy mé skromné osobnosti. A připojím pár fotografií. Aktuálních fotek mé vizáže (nejlépe horní polovinu těla s příjemným výrazem ve tváři a pak celou postavu, aby bylo zřejmé, že mi nechybí např. levá noha).

Zhruba po dobu jednoho roku jsem nabízela byt v našem domě ke krátkodobým pobytům. Zažila jsem přitom příjemná i méně příjemná překvapení... Moje – právě devadesátiletá - maminka pobývá dlouhodobě v domově seniorů. Když byl předloni její byt už půl roku nevyužívaný a nevypadalo to, že se situace změní, napadlo mě, že ho zkusíme nabízet ke krátkodobým pronájmům.

Korejtka byla rozdána, brzy do nich začne být sypáno a teď hospodářům zbývá jen čekat, jak se budou ta naše zvolená prasátka chovat... Zda se stane zázrak a  sliby budou plněny. I když - jsme už od malinka zvyklí, že devadesát procent toho, co je nám slíbeno, se stejně nikdy nesplní. "Když to po sobě neuklidíš, roztrhnu tě jak hada!" "Když se nebudeš učit, bude z tebe kopáč." "Miláčku, buď mou, navždy, navěky, budu ti vždy oporou a věrným mužem..." "Dědo, přepiš mi to, já tě tam pak nechám bydlet, neboj."