(aneb něco úvah na téma, jak se vyrovnat se šedesátými narozkami). Nebudu se tvářit rozjuchaně a tvrdit, že pokročilejší věk má samé výhody. To bohužel nemá – člověk tráví pořád víc času obcházením lékařů, při ranním joggingu píchá v koleni, kopání krumpáčem vás unaví znatelně dřív... a taky knížka, obraz nebo hudba, mě už nadchnou zřídkakdy, protože jsem tak nějak už všechno v té či oné podobě viděla, slyšela a někdy v životě vnímala.

Už s tím bojuju hodně dlouho... Říká se tomu sociální fobie a je to fakt nepříjemná věc. Pro mne i pro ty, kterých se to občas týká. Slíbím, že někam půjdu, že budu ráda,  když ke mně někdo přijde - ale, když přijde na věc, tak mám vždy ty nejlepší a nejjakostnější výmluvy... A jsem zas hluboce zavrtaná ve svém kutlochu. Ale letos jsem se rozhodla to nějak zlomit. Pokusit se dostat dál než jen do nejbližšího obchodu.

Občas nakupuji v Tescu a zároveň bytostně nenávidím fronty. U několika pokladen bývají maximálně dvě pokladní a tradičně fronty čekajících na zaplacení. A pak se tam najednou objevily samoobslužné pokladny. A hned dvě. Tak to byla pro mne okamžitá výzva, hned to zkusit. A od té doby se s pokladnami peru o to, kdo z koho.

Někdo je zatracuje (já někdy taky), jiný vychvaluje. Tenhle příběh by nebyl, kdyby nefungoval Facebook. Zhruba před třiceti lety byl v Karlových Varech na vojně chlapec, říkejme mu Mirek. Tam potkal dívku, do které se zakoukal, tu nazvěme Dana. Jejich láska nezůstala dlouho bez následků a tak se schylovalo ke svatbě. Obě rodiny se dohodly, všechno bylo v pořádku, a jak se patří. Jenže - těsně před svatbou - si to milá Dana rozmyslela, vdávat že se nebude, raději zůstane svobodnou matkou.

Podle vzoru – vzdělání je důležité, začala moje cesta za vzděláním po základce učebním oborem „prodavač smíšeného zboží“ tehdy rozšířené JEDNOTY (na ekonomku mě nevzali, nějak se jim nelíbil můj prospěch).

Moje předělávání bytečku pokračuje. Jde to sice tempem "krok-sun-krok", ale i tímhle způsobem se člověk časem dohrabe k cíli :-). Znáte ten pocit, kdy se po vyčerpávajícím dni konečně blížíte k domovu, nesete těžkou tašku/y - a těch posledních několik desítek metrů vám připadá už nekonečných, nezdolatelných...  Tak přesně tak se cítím dnes,  kdy mi zbývá jen poslední hromádka knih. Už to odhaduju tak na sotva dvě stovky knížek.

Už dlouho jsme tu neměli nějaké psaní o zajímavostech ze světa, nějaký cestopis - a tak jsem s povděkem přijala velmi zajímavé a úsměvné povídání našeho "toulavého", který poslal vzpomínku na jednu ze svých mnoha toulek. Když se tak na tamější krajinu koukám, říkám si: "Je to tam hezké, barevné, ale nejspíš tam bylo setsakramentské horko!"