Štěpán Turek se v roce 2005 se stal nezapomenutelným králem Hvězdné pěchoty,  což mu zajistilo několikaměsíční slávu. Svým tehdejším výkonem paralyzoval diváky i porotu. Od té doby ušel velký kus cesty a živí se jako datový analytik. Nebo spíše analytička, Štěpán totiž přijal ženskou identitu, stala se z něj Olivie a mluví o sobě v ženském rodu. Olívie je ve své nové identitě spokojená a zcela v pohodě. Co prozradit víc? Štěpán Olívie Turek se narodila 6. června 1977. K hudbě se poprvé dostala na základní škole, kdy se spolužákem založili kapelu.

Deziluze a zklamání ze společnosti může být nejen pravdivou reflexí skutečnosti, ale také optickým klamem stárnoucích divoženek. Je normální, že s tím, jak stárneme, přestáváme rozumět okolnímu světu. Technologie kvačí rychlostí světla. Jazyk nám mládež przní novotvary a anglicismy tak, že lidem pod dvacet prostě nerozumíš. Mají to tak všechny stárnoucí generace? Měli to ti před námi?

Zajímají mě experimenty s křížením přírodních věd a umění. Proto sleduju aktivity Institutu úzkosti, které zkoumají možnosti, jak by se mohlo umění prolnout s různými „queer“, tedy podivnými, zvláštními a okrajovými oblastmi vědy. Taky se může stát, že si věda sama nijak „queer“ nepřipadá, ale v novém světle, které na ni umělci vrhnou, se tak začne jevit. V létě jsme s vnoučkem Felixem absolvovali exkurzi za městskou divočinou, kterou Institut úzkosti pořádal. Hledali jsme zajímavé organismy na brownfieldech kolem Vltavy a na závěr jsme si vyráběli hmyzí masky v nízkoprahovém komunitním centru Jako doma v Libni.

FenkuŤapku přinesl domů táta krátce poté, co jsme se přestěhovali z bytu na hlavní ulici, do většího bytu na konci ulice vedlejší. Měli jsme tam soukromou velkou zahradu navazující na dvůr domu a měli jsme kromě Ťapiny kočku, slepice a králíky. Ťapka byla menší, dlouhosrstý, strakatý pejsek, připomínajícÍ miniaturního setra, bohužel ji nemám na žádné fotografii, ale vzpomínám na ni moc ráda. Byla trochu jako legendární Lassie, jenom v jejím případě nám nechodila naproti po skončení vyučování, ale doprovázela nás ráno během asi čtvrthodinové cesty do školy a pak se vrátila domů.

Toulavé boty mě nasměrovaly do Špindlerova mlýna, snobského městečka. Má sestra se dobře vdala. Švagr Jaroslav byl nejen velice pohledný chlap, ale vlastnil v tomto horském městečku i dům. Přízemní malý byt si pronajímala paní Marie, stará panna. Polovinu prvního patra obýval Jaroslav s ženuškou a slečnou Norinou, krásným vlčákem. Ostatní místnosti pronajímali příležitostně návštěvníkům města. Abych neujídal i tak z malého bochníku, ve sklepení jsem si upravil malou místnost. Na přespání perfektní, víc jsem nepotřeboval.

MOJE ZAČÁTKY V SEDLE - Zprvu jsem na jízdárnu chodila jen pracovat a starat se o koně. Ale po čase jsem postupně dostávala šanci naučit se na koních i jezdit. Kobyly přišly z vyjížďky a musely se na dvoře vykrokovat. Pravidlo, že kůň se musí před výkonem rozhýbat, rozehřát a naopak po výkonu zklidnit a vydýchat, se popisuje stručně – krokem ze stáje, krokem do stáje. Vrata byla zavřená a tak mne cvičitel vysadil na Útěchu, vlastně mi jen pomohl radou, jak nasednout.

Psal se rok 1972, byl jsem svobodný a krásných dvacet osm let na krku. Prodával jsem občerstvení kousek pod vrcholem Sněžky. Byla to malá dřevěná bouda, ve které jsem i přespával. Naproti byla polská kasárna a mezi námi vydlážděný chodník neviditelné státní hranice. Dvakrát týdně jsem chodil pro zboží do skladu krkonošských hotelů. Neopomněl jsem také zajít do restaurací a popovídat si s místními, co nového ve světě a navštívit ve slušnou hodinu milé děvče, které mi poskytne i nocleh. Jednoho letního podvečera jsem se radostně přivítal s přítelem Mirkem v restauraci. U nohou mu ležel pes, a já poslouchal příběh, jak k němu přišel.