Jsem ulítlá na kameny; jdu na výlet a určitě si přinesu v báglu alespoň jeden malý, hezký kamínek. Když jsem se předloni stěhovala, nechtělo jsem sebou brát i kamenolom a tak jsem svoji sbírku odnosila do Bubenče na hřbitov a vysypala jsem s kamínky cestičku u našeho hrobu. Jenže kamínky nosím dál a tak už jsem jich pár zase nasbírala.

Tak zas po nějaké době budu pokračovat ve vyprávění na téma „já a zvířata“. Byla jsem školačka, a v té době jsme měli doma pudlíka – vlastně pudlí slečnu.. Tenkrát jsme si – vy dvě se ségrou - psa prosadily s odvoláním na „kauzu oslík“- Takže jsem úplně sama nebyla. Jen to bylo zvíře celé rodiny, tak se do výčtu mých životních parťáků počítá jen částečně.

"Miluju česnekovou pomazánku", zamnul jsem si ruce, když jsme si sedali ke stolu. Káťa se někde zdržela. "Tahle bude skvělá, česnek je pěkně ostrý." usmál se strýc. "To já rád", přikývl jsem a zakousl se do prvního chlebíčku. Pak se mi na chvíli zatmělo před očima a z planety zmizela atmosféra. Vyhrkly mi slzy z očí a měl jsem pocit, že uši se mi několikrát protočily kolem své osy. 

Ve školce, kam chodí Čeněk, mě už vyhmátli. Onehdá za mnou přišla ředitelka a slušně, až pokorně mě poprosila, jestli by mi nevadilo, kdybych už o školce nepsal. Patrně mě nějaký dobrák naprášil. Mladej již není inkognito. Nicméně, jelikož jsem členem klubu přátel školky (pokud tedy takový klub existuje, pokud ne, rád ho založím), rozhodl jsem se, že paní ředitelce vyhovím a o školce se již zmiňovat nebudu.

Nevím. Nejsem si jista, do které kategorie přesně bych měla tento článek zařadit - Tady a tam...? Jako že se odehrává v Čechách a v Německu? Nakonec to není důležité, že. Chtěla bych se jen krátce podělit o zážitek z filmu, který v poslední době trochu zacvičil s médii a téma snímku se ukázalo jako stále živé.

Na práva jsem šla z trucu. Nevzali mě totiž na psychologii, kde jsem se předvedla jako naivní pseudointelektuál s nutkáním radit celému světu. Ukázalo se, že pro studium na právnické fakultě jsou to ale ideální parametry. Z trucu se velmi rychle stal skutečný zájem, zvláště přihlédnu-li k hodinám římského práva v podání Prof. Skřejpka, do kterého jsem se neprodleně zamilovala.

Vlastně ani nevím, jak začít. Kdy začala ta moje nemoc zvaná „Život se zvířaty“... První, na co si vzpomínám, byla má nejoblíbenější hra ve školce byla na Gora (v televizi právě frčel seriál Goro, bílý pes. Pamatujete si na něj?). Spolužák, který představoval Gora v mém vysněném světě, byl (dle pár záblesků vzpomínek) mojí první platonickou láskou...