Byl tenkrát červenec roku 2008 a mne napadlo dát na Kudlanku různá slovní nedopatření, přeřeky apod. Dnes, dá se říct "po tolika létech", když jsem hledala jeden obrázek, jsem na tenhle článeček narazila. A rozhodla se ho zopakovat. Hlavně kvůli komentářům!!! Jen abyste se i ve vzpomínce znovu pobavili. Začalo to tím, že jsem odmítla věřit na jakákoliv strašidla - snad že znám je jediné" "Ducha Cáta"... A - pak už to jelo... Mj. taky jsem si vzpomněla i na slavného „Lemroucha". Jen nevím, ze které básně je. Vy ano?

Myslím, že nebude hodně lidí, kteří by neznali tak trochu ponurou pohádku dánského autora H. Ch. Andersena o Sněhové královně. Hlavními hrdiny příběhu jsou dívka Gerda a chlapec Kaj, dva sirotci. Stalo se, že Zlý čaroděj stvořil kouzelné zrcadlo, která mělo moc pokřivit obraz toho, kdo se do něj dívá. Nezobrazovalo to dobré a krásné v lidech a věcech, ale naopak zveličovalo ošklivost. Když se čaroděj zrcadlo pokoušel přenést do nebe, prasklo a jeho střípky se rozlétly po celé zemi.

Novinář zpovídá rabína u Zdi nářků: “Rabi, jak často se sem ke Zdi chodíte modlit?” Rabín: “Dvakrát denně.” Novinář: “A za co se modlíte?” Rabín: “Aby se lidé přestali nenávidět, aby nebyly války, aby si lidé pomáhali a měli se rádi.” Novinář: “To jsou samé krásné věci. Jak dlouho už se takhle každodenně u Zdi modlíte?” Rabín: “Padesát let.” Novinář: “Padesát let!!! To je neuvěřitelné. A jaký máte pocit, když vidíte svět kolem sebe?” Rabín: “Mám pocit, jako bych mluvil do zdi.”

Zase zkusíme olámat artrózu a jiné výrůstky ze svých mozkových závitků ... Dost možná, že to po Silvestru půjde ztěžka, ale - kdož ví? Ochladilo se, obláčky bíle pelichají, sníh panensky kryje všechnu špínu, a díky zimě vychcípala převážná většina bakterií a virečků. Je krásno, velebno, zdrávo. Tož to by v tom byl čert, aby vám hlavy nesloužily :-))).

„...práce matka pokroku...“ tak jsme to kdysi s nadšením zpívali. Byli jsme děti a netušili jsme, že je všechno jinak, že neporučíme větru, dešti, ani že práce rozhodně není matkou pokroku! Pravý opak je pravdou, lenost je matkou pokroku. Hned vám to vysvětlím. Lenost, nikoli ovšem toho Honzy za pecí, ale lenost tvořivá, která člověka žene k tomu, aby vymýšlel, jak udělat totéž, ale s menším vydáním energie - snáze, eventuálně rychleji, a pak si mohl na tu pec lehnout. Nebo na kanape. Nebo jinam, to už záleží na tom kterém líném.

Jdu zdejšími ulicemi, tmou, s Kayem, který se mi blaženě motá kolem nohou. Snažím se nezakopnout a současně se dívat do okolních oken ... Svítí za nimi hodně stromečků. Není jich sice tolik, jako dejme tomu před deseti léty, ale stále dost, aby mne obklopila vánoční nálada. Vzpomínám na dobu dávno minulou, kdy jsme se přistěhovali na nedostavěné sídliště. Jak jiná byla tehdy vánoční atmosféra...

Máte rádi hádanky. (Já vím, že také hádanice, ale dnes zůstaneme raději u hádanek.) Jedna je docela rafinovaná, druhá je lehčí a to třetí - to vlastně ani hádanka není. To je jen takový bonus a spíš pobídka, abyste také něco přidali - vzpomenete-li si... A závěrem - dvě logické. Ty jsou ale lehounké jak sněhová pusinka - abych zůstala u Vánoc.

Je konec týdne, milé děti, a protože jste byly hodné, hezky klikaly, zas tak moc sprostě se nahádaly, takže vše proběhlo téměř předpisově, dávám vám sem pro zvýšení kulturní úrovně jednu půvabnou pohádku. Nevím sice, kdo ji tak zprznil, ale pevně doufám, že něco vyloudí: váš úsměv na rtech, příšerný komentář, blokování rubriky... A nebo přeposlání dál?