Novinář zpovídá rabína u Zdi nářků: “Rabi, jak často se sem ke Zdi chodíte modlit?” Rabín: “Dvakrát denně.” Novinář: “A za co se modlíte?” Rabín: “Aby se lidé přestali nenávidět, aby nebyly války, aby si lidé pomáhali a měli se rádi.” Novinář: “To jsou samé krásné věci. Jak dlouho už se takhle každodenně u Zdi modlíte?” Rabín: “Padesát let.” Novinář: “Padesát let!!! To je neuvěřitelné. A jaký máte pocit, když vidíte svět kolem sebe?” Rabín: “Mám pocit, jako bych mluvil do zdi.”

Zase zkusíme olámat artrózu a jiné výrůstky ze svých mozkových závitků ... Dost možná, že to po Silvestru půjde ztěžka, ale - kdož ví? Ochladilo se, obláčky bíle pelichají, sníh panensky kryje všechnu špínu, a díky zimě vychcípala převážná většina bakterií a virečků. Je krásno, velebno, zdrávo. Tož to by v tom byl čert, aby vám hlavy nesloužily :-))).

„...práce matka pokroku...“ tak jsme to kdysi s nadšením zpívali. Byli jsme děti a netušili jsme, že je všechno jinak, že neporučíme větru, dešti, ani že práce rozhodně není matkou pokroku! Pravý opak je pravdou, lenost je matkou pokroku. Hned vám to vysvětlím. Lenost, nikoli ovšem toho Honzy za pecí, ale lenost tvořivá, která člověka žene k tomu, aby vymýšlel, jak udělat totéž, ale s menším vydáním energie - snáze, eventuálně rychleji, a pak si mohl na tu pec lehnout. Nebo na kanape. Nebo jinam, to už záleží na tom kterém líném.

Jdu zdejšími ulicemi, tmou, s Kayem, který se mi blaženě motá kolem nohou. Snažím se nezakopnout a současně se dívat do okolních oken ... Svítí za nimi hodně stromečků. Není jich sice tolik, jako dejme tomu před deseti léty, ale stále dost, aby mne obklopila vánoční nálada. Vzpomínám na dobu dávno minulou, kdy jsme se přistěhovali na nedostavěné sídliště. Jak jiná byla tehdy vánoční atmosféra...

Máte rádi hádanky. (Já vím, že také hádanice, ale dnes zůstaneme raději u hádanek.) Jedna je docela rafinovaná, druhá je lehčí a to třetí - to vlastně ani hádanka není. To je jen takový bonus a spíš pobídka, abyste také něco přidali - vzpomenete-li si... A závěrem - dvě logické. Ty jsou ale lehounké jak sněhová pusinka - abych zůstala u Vánoc.

Je konec týdne, milé děti, a protože jste byly hodné, hezky klikaly, zas tak moc sprostě se nahádaly, takže vše proběhlo téměř předpisově, dávám vám sem pro zvýšení kulturní úrovně jednu půvabnou pohádku. Nevím sice, kdo ji tak zprznil, ale pevně doufám, že něco vyloudí: váš úsměv na rtech, příšerný komentář, blokování rubriky... A nebo přeposlání dál?

Chtěl bych vám všem - tedy všem ženám - předat recept na báječné vánoční cukroví, který jsem dostal e-mailem. Dost možná, že některá to znáte, že něco podobného, jako se v návodu popisuje, máte také zažité. Nebo snad všechny kmitáte jako vánky a za vámi zůstavají mísy vonného lahodného cukroví, aniž byste se sebeméně unavily?

Jde pán po ulici takovým pomalým, poměrně širokým krokem, a za ním vzrušeně diskutuji dva jiní pánové. Po chvíli ho předejdou a jeden z těch dvou se ptá: "Promiňte pane, sledujeme vás už chvíli a nemůžeme se s kolegou shodnout. Kolega je ortoped a tvrdí, že vaše chůze je způsobena artrózou kyčelního kloubu. Já jsem neurolog a domnívám se, že vaši chůzi ovlivňuje zánět sedacího nervu.