Znáte ty články typu Vychytávky do kuchyně, které letos rozhodně musíte mít? Tak přesně takový dnes ode mě nedostanete. Nebudu vám na nos věšet žádné bulíky, které za měsíc odložíte, ale ukážu vám, co je skutečně nezbytné vybavení pro každou kuchyň a bez čeho se nikam neposunete. Vysvětlím vám přitom, proč to tak je a proč byste tyhle věci měli mít stále po ruce, každý den vašeho vaření. Prostě je to vychytaný seznam.

Ze všech jídel na světě, která nejsou sladká, vykazuje trhací závin největší procento žádostí o recept. Tedy aspoň v mé kuchyni. Taky má v sobě zakomponovanou zvláštní pojistku proti případným zbytkům: ať upečete libovolné množství, vždycky aspoň jeden kousek chybí a někdo u stolu by si ještě rád trochu dal.

Přestože cizrnový hummus ráda dělám už léta a myslím, že ho dělám celkem dobře, nikdy se mi nepovedl vyrobit v tak dokonalé verzi, jakou mají ve vídeňské restauraci NENI. Pokaždé, když jsem ve Vídni, musím zajít na Naschmarkt a prodrat se mezi prodejními stánky a nakupujícími lidmi až do této restaurace.

Vídeňský telecí guláš je zcela určitě jedno z nejluxusnějších, nejjemnějších jídel, které znám. Možná na první pohled trochu vypadá jako guláš, už při prvním ochutnání ale pochopíte, že tu jde o úplně jinou ligu. Extraligu. Možná Ligu mistrů. Taky je dost možné, že mě jen zaslepil sentiment z doby, kdy jsme dočasně bydleli ve Vídni. Vzpomínám na ty časy jako prababička na monarchii a s úctou skláním hlavu ke všemu, co se může chlubit duchem císařského majestátu.

Sezamová pasta tahini se běžně používá v zemích Blízkého východu, ve východní Asii i v Africe. Z těchto oblastí se stejně jako řada jiných potravin rozšířila a i do západního světa a získala si oblibu. Nejčastěji se využívá jako součást cizrnové pomazánky hummusu, jako dip k cizrnovému falafelu, jako ingredience při výrobě sladkosti jménem chalva, případně jako samostatná pomazánka, k přimíchání do salátů, či jako zahušťovadlo nebo dochucovadlo dalších jídel. Má opravdu univerzální použití.

Zdravím redakci, přísedící i kolemjdoucí. Protože se u mého posledního cestopisu z epochální výpravy do hlubin Egypta vyskytly pochybovačné komentáře, týkající se bůčku a kozla, a protože jsem nerad za vejtahu, považuji za nutné podat důkaz ve smyslu: "dej odkaz, jinak seš lhář a omluvíš se"; nedávám tedy odkaz, ale rovnou důkaz. Fotka je snad důkazem dostatečným, že se za lháře nepovažuji a omlouvat se NIKOMU nehodlám.

Jeden prima chlápek, úžasně chytrý mladý muž, chytrý ve všech možných oborech a vědomostech, mne nedávno přímo odepsal návodem, jak se správně chovat k pupíku. A jak je báječné, když je onen pupíček obklopen sádlem. A tak, i když se osobně na svou váhu cítím býti poněkud krátká, přesto jsem neodolala a sádelný pupíček poté velmi velebila... Nebudu vás už víc nepínat, čtěte jeho vlastní návod: