Mám pro vás recept na dokonalou, šťavnatou, báječně ochucenou vepřovou pečeni. Včetně dostatku šťávy, protože když už si dáte práci s masem, tak ho přece nebudete jíst nasucho, to dá rozum. Zní to tak trochu jako sci-fi. Šťavnatá vepřová pečeně? Opravdu? Fakta mluví neúprosně:

Největší kuchařský průšvih se vám stane, když se dáte do pečení vepřové pečeně bez příslušné teoretické přípravy. Vepřová pečeně je tak libová, že ji suchý žár v troubě snadno vysuší do nejedlé podoby. Pokud se o ni správně postaráte, patří k tomu nejelegantnějšímu, nejdůstojnějšímu a nejjemnějšímu, co můžete naservírovat k nedělnímu obědu. Tady na jednu takovou máte podrobný recept.

Tak jsem zas po čase přesazovala kytky – tedy do většího květináče. Ta „jedna“, se kterou jednám jak v rukavičkách, ta je už nesmírně letitá. Kdysi dávno, ve svém prvním zaměstnání, jsem dostala aplégr od jedné kamarádky. Kytka se mi rozrostla, já ji rozdělila a dala půlku mámě. Během času jsem pak měla kytku velkou, velikou převelikou, až se jí jednou zachtělo už nebejt. No, spíš jsem byla na vině já, prostě nějak mi chcípla. A tak už byla jen ta část u babičky… Máma ji měla hodně dlouho, taky ji dělila, a tak zas ona dala mně. Je až neuvěřitelné, co jedna kytka zažije…

Asi hned namítnete, že do skla zcela jistě přijdou vejce tři, ale nenechte se mýlit. Tři vejce v tomhle skupenství zvládne sníst jen cvičený kulturista – ať už skutečný, nebo ten, kdo je kulturistou aspoň ve svých vlastních představách. Je až s podivem, že vejce do skla, čili snídani hodnou prezidentů, dostanete málokde, a vaří si ji málokdo.

Bábovek jsem se vždycky bála, ale vždy jsem je milovala. U nás doma to býval rituál - tedy nedělní rituální pochutnání. Pak došlo i na mne - už při přípravě bábovky jsem měla strach, že se to prostě nepovede. A co dokonce taková třená mramorová bábovka? To už by bylo něco. Ale nakonec jsem zvítězila a tak svůj – no, spíš babiččin – recept posílám. Vím, že každá rodina má ten „svůj, jediný, vyzkoušený, dokonalý“, ale třeba se vám bude hodit i tenhle:

Asi všichni víte, že jde o jednu z nejstarších kulturních plodin světa, bylo prokázáno, že v Peru u jezera Titicaca byla "brambora" prokazatelně pěstovaná už před 8000 lety. Roku 1536 je objevili španělští konquistadoři v opuštěné vesnici Soroccota na horním toku řeky Magdalena. 

Dost možná, že ho znáte z televize. Angličan – (a šlechtic) Hugh Fearnley-Whittingtall, podobně jako mnoho dalších městských obyvatel, dlouho snil o tom, že z neklidného a věčně rušného města jednou uteče, najde si pěkné bydliště někde na venkově a bude žít pouze z toho, co si sám vypěstuje, nasbírá nebo chytí.