Přestože máte dceru, musíte s ní na pánské záchodky, protože žádný normální muž by se na dámy nikdy neodvážil, jelikož jakékoli dítě bude vždycky vypadat jen jako záminka, abyste se mohli juknout. Na záchod přilítneme vždy na poslední chvíli, protože malé dítě to nikdy neví předem, to zareaguje až ve chvíli, kdy si uprostřed hry chytí půlky a začne ječet. Jenže jakmile usedne, nastane doba meditační a vyprávěcí.

Taky se vám někdy stalo, že jste dostali věc tak nádhernou a luxusní, že jste se až báli ji začít používat? Mně tedy ne, ale odjakživa patřím k lidem, kteří se snaží dopřávat luxus ostatním. Například už jako devítiletý chlapec jsem babičce zakoupil toaletní mýdlo Šeřík (1. jakost), které bylo v papírové krabičce a tím pádem tak luxusní, že se jím babička nikdy nezačala mýt. Raději ho uložila na bezpečné místo.

Když nás jednou oba, tedy mne i docenta H., na jedné podzimní procházce protáhl náš milovaný Mufánek oranicí, až jsme oba vypadali jako podzimní sněhuláci, pardon, blátiváci, (Muf měl totiž právě zcela sobeckou chuť polaškovat s roztomilým zajíčkem), prohlásil docent H. nekompromisně: Tak – a dost! Musíme ho začít cvičit!

V následujícím velmi poutavém povídání Tomáše Houšky se tak trochu dostanete do středověku... Konkrétně do první poloviny třináctého století. Dozvíte se zajímavosti ze života muže, který byl válečníkem i literátem, zákonodárcem i přiznivcem filozofie a magie, křižákem i velkým obdivovatelem arabské kultury. Ještě za svého života se stal záhadnou legendou - stupor mundi, divem světa..

Tak právě sloužím druhou noční v jednom hotelu v Praze - a domů se dostanu až zítra. Autobusové spojení je o víkendech skutečně mizerné a tak jsem spala v Praze u svého syna. Takže mohu sdělit pouze to, že v hlavním městě se ochladilo - a to dost citelně. Venku střídavě svítilo sluníčko, nebo lilo, fučelo a dokonce byly i bouřky.

„Haló, pane Poustka. Jste doma? Pošta!“ Kdyby si oslovený právě nedával dvacet po vydatné snídani, mohl by zaslechnout brumlání listonoše o tom, kde courá starý policajt, když nemusí do práce a za chvíli má být oběd. Ono těch dvacet minut není vždycky stejná doba a někdy se protáhne na dvě hodiny.

Dokud ještě žila moje máma, tak celá naše rodina se scházela na štědrovečerní večeři u ní na Vinohradech. Vlastně to nebyla večeře, máma měla cukrovku, musela jíst pravidelně, menší dávky a tak se nakonec z večeře stal oběd. Po obědě, aby nám slehlo, jsme se chvíli dívali na pohádku, tehdy ještě černobílou, a teprve když začala videa, stal se tradicí vánoční Pan Tau.