Je to šest let, co jsem napsala jsem několika z vás, aby si vzpomněli na své Vánoce.Své dětské, případně z dětství svých dětí... Co se komu povedlo vylovit ze vzpomínek na těch několik vypjatých svátkových dní. A pak mi chodily jeden za druhým, plno velmi hezkých textů. Vánoce veselé i smutnější...  Teď, kdy jsem i já smutná, protože neschopná, protože nemocná, dostala jsem od vás už také pár hezkých vzpomínek. Ani nevíte, jakou mi to dělá radost...

Kromě dávky cynismu a realističtějšího pohledu na vztahy jsem si do života přinesla i jedno základní pravidlo, které mi rodiče zapomněli sdělit. Nejdřív si užij ty, chlap to zvládne vždycky. (Nevěnováno nikomu, pokud si někdo snad najde osobní narážku, jedná se o narážku čistě náhodnou. Snad nedostanu přes tlamičku..)

Lidé, kteří mě někdy viděli oblečeného, vědí, že pokud o něčem vůbec nic nevím, pak je to móda. Ale protože jsem moderní člověk, tak vždycky, když o něčem vůbec nic nevím, kouknu na Wikipedii a pak s tím machruju na Facebooku. Tentokrát jsem si tedy vyhledal slovo „móda“ a vám doporučuji udělat totéž, zejména pokud chcete vidět fotografie velmi pěkně tvarovaných nahých dívčích zadečků, tlustého chlapa bez obličeje v tangách, jiného chlapa v tangách, pána v klobouku a dva velmi detailní penisy v obrovském rozlišení – a to nemluvím o fotografiích Tádž Mahálu a o obrazu od Pieta Mondriana. No fakt, schválně si to zkuste.

Sním o domě s kamennou zídkou vzadu, s bílým plotem do ulice, popínavými růžemi nad vchodem, o houpačce, kde mě bude za ruku držet milující manžel a o velké zahradě, na které si budou hrát naše děti s milým a poslušným labradorem...

Lidi, to snad není možný! Spáchala jsem dobrý skutek zcela proti své vůli. Představte si typický pražský panelák, dvanáct pater, čtyřiadvacet králičích doupat o rozloze 60 m2, v každém jedna rodina, společné schodiště, výtah s nosností pěti panáčků, nástěnka s domovním řádem na které je puberťáckou rukou dopsáno „domovník řádí“ a domovník . Doneslo se ke mně, že obyvatelé nedaleké vilové čtvrti nám říkají termiti. Buržousti.

Blíží se začátek listopadu a to je čas, kdy už je brzy tma a na hřbitovech se rozsvěcují světýlka, jako vzpomínky na ty, co už nejsou mezi námi. Kdybych věřila na bytí po nebytí, tak bych si představovala Álu, jak sedí někde nahoře na obláčku, na uších sluchátka, je připojená na net a pusa jí jede, jak komentuje dění na Kudlance, kam právě nahlíží. Ale protože na něco takového věřit nedokážu, tak píšu alespoň malou vzpomínku na ni.

Mám kočičího nalezence, Původně ten kocour patřil někomu jinému - není to zas až tak divoké zvíře. Ale z nějakého důvodu se domníval, že u nás je daleko větší sranda a rozhodl se, že bude žít s námi. Tak mě to hodně potěšilo. Protože, když si vás kočka dobrovolně vybere, mělo by to dokazovat, že vaše morálně volní vlastnosti jsou přinejmenším příkladné. 

za dávných časů, když ještě nebylo freevideo.cz (z vyprávění starce). Pokaždé, když s nástupem nového akademického roku zaplaví ulice naší jihočeské metropole mladí, krásní, dosud nevzdělaní lidé, upadnu do jakéhosi kómatu vzpomínek na vlastní studentská léta. Ty obrazy jsou zahaleny růžovým oparem; ne snad proto, že bych si chtěl něco přikrášlovat, to ne, ale studoval jsem v Ústí nad Labem a čert ví, co tam ty chemičky vypouštěly do vzduchu.