Knížka, kterou ode dneška budete moci na Kudlance číst na pokračování, je z rodu těch, které navodí příjemnou náladu, i když se v ní místy píše o vážných až smutných věcech. Není to jen sbírka humorných příběhů, ale poutavě vylíčený život mladé novinářky. Aby to neměla jednoduché, dostala do vínku zvláštní zvířecí gen, který způsobuje jak její bezmeznou náklonnost k nejrůznějším živočichům, tak jejich neobvyklou přilnavost k ní.

Byl jednou jeden král, který měl svých sedm vlků a těm předhazoval každého poddaného, který ho rozčílil. I stalo se, že jednoho dne sluha, který byl zrovna odsouzený k roztrhání vlky (kvůli nějaké drobnosti, malichernosti) namítl: „Můj vzácný pane, ochotně jsem ti sloužil sedm let, a takhle se mi odvděčíš? Za jediný prohřešek? Dopřej mi, prosím, ještě týden života.“ Král blahosklonně souhlasil.

Tyhle dvě zvláštní ženštiny nejasných kontur mě nenápadně provázejí celým životem. Tedy skoro celým. Přesně si vzpomínám, kdy se poprvé objevily. Byly mi asi tak čtyři roky, když mě poprvé přes celý víkend hlídala babička Hedvika. Večer mě uložila do dřevěné dětské postýlky po strejdovi Fanoušovi, ze které mi čouhaly nohy mezi šprušlemi, sedla si na židli, sepjala ruce a povídá:

Povím vám pohádku o muži, který naučil salát zpívat… Byl jednou jeden muž a ten neměl rád hlávkový salát. Měl rád maso a buchty, ale salát by nepozřel. Tak jako většina lidí si nedokázal představit, že by někdo jiný mohl mít rád tu ošklivou, zelenou věc, když jemu nechutná.

Jsem na chalupě, horní louka je jeden květ. Ke „Kulaté bábě“ na kus řeči i stopečku jeřabinkové se dá jít i lesní cestou. A tak tam klábosíme, vedem řeči, usrkáváme jeřabinku, když jednou Álojs z protější stráně zvedne ruku a zabručí:

Jaro svádí ženy k mnohým neřestem. Každý rok se opakuje stejný scénář v různých odstínech. Popadne mě touha po červený rtěnce, lodičkách na tenkým podpatku a novým spodním prádle. Lodičky mě už z důvodu postupného rozkladu obratlů mé ubohé páteře přecházejí. Bolest je prostě silnější než já.