Jednou za čas, v nějakém záchvatu samoty a pod tlakem pocitu, že o něco zásadního přicházím, se přihlásím na seznamku. Jakkoli vím, co se tam nabízí. Nedá mi to. Takže jsem se tam zas minulý týden přihlásila. Aploudla jsem tam dvě fotky bez roláku, s milým, dívčím, nekomplikovaným úsměvem na tváři a čekala jsem, co se bude dít. No smršť. 2000 lajků za 2 dny, asi 50 rozjetých konverzací, ze kterých bohužel sítem nikdo neprošel a přestalo mě to bavit. Děsná spousta ztracenýho času konverzací s někým, kdo je úplně mimo. Furt nějaký pípání, upozornění, notifikace ve dvě ráno...

Lada seděla na střeše panelového domu a vdechovala svěží ranní vzduch. Ráda vstávala brzy, když byly ulice ještě prázdné, ptáci zpívali a slunce se zlehka dotýkalo vrcholků stromů Milíčovského lesa. Dnešek ale nebyl dnem, kdy by si přivstala pro svoje potěšení. Při té myšlence se kousla do rtu a rukou si bezmyšlenkovitě prohrábla krátké blonďaté vlasy.Nechtěla odsud pryč. Nechtěla se stěhovat pryč od Edity.

Minulý rok jsem měla tu čest být v porotě literární soutěže ZLATÝ KLÍČ, kterou jako každý rok vypsalo Jižní Město. Přečetla jsem plno povídek, fejetonů, nejrůznějších příběhů od nejrůznějších lidí. Ale co mne opravdu dostalo? Byly to dvě nádherné básně od paní Jiřiny Adamcové, která žije ve zdejším Domově seniorů.  Však také tuto soutěž vyhrála... Tato dáma, ač věkem zažila už mnoho jar, je neuvěřitelně duševně mladá a - hlavně neuvěřitelně umí... Věřili byste, že (vím, že se to nesluší, prozrazovat věk ženy, ale snad mi to pro tentokrát promine) paní Adamcová se narodila v r. 1927?

Dneska ráno jsem si málem zlomila nohu na vlastních schodech. Viděla jsem venku sníh a tak jsem vyštrachala impregnaci ve spreji a jala jsem se jí štědře aplikovat na svoje 5 let starý kozačky. (Mám asi 8 párů nových, ale šetřím si je na potom. Až bude sucho. Takže asi na jaro, nebo do hrobu.) Jasně, že aerosol se usadí všude, nejen na botách. Naimpregnovala jsem si schody tak dokonale, že bych na nich mohla bruslit tvl.

Nedávno jsem v jednom italském ženském časopise narazila na článek o tom, co se honí hlavou Italkám během sexu. Protože si myslím, že to může také zaujmout naše čtenářky (i muže), tak se pokusím některé základní myšlenky stručně shrnout. Sexuoložka a psychoterapeutka Chiara Simonelli z Institutu klinické sexuologie v Římě dělí ženy podle toho, na co myslí během sexu, na několik skupin.

20. A život jde dál   - Štědrý den nezačal moc vesele, protože jsem ve vaně našla rybu, jak plave břichem nahoru. „Pánové, utopil se nám kapr,“ oznámila jsem stručně. „Nevadí, klidně ho vykuchej, to se nic nestane,“ prohlížel ho děda. „Kdepak, odmítám konzumovat cokoliv, co nám za záhadných okolností umřelo v koupelně,“ prohlásila jsem pevně a šla jsem obalovat řízky.

Milý tati. Tatínku. Tak jsem ti nikdy neřekla. Sranda, ne? Protože tys mi nikdy neřekl holčičko moje. Neřekl jsi mi ale ani Evi. Natož Evičko. Asi. Mohlo by to být tím? Nevím. Nikdy jsi mě neobjal. Neumíš mi dát pusu. Nikdy jsem od tebe neslyšela, že mě máš rád. Nikdy jsi mě nepochválil. Nikdy jsi mě neuhodil. Takže vlastně asi můžu být ráda. Určitě jsou na světě mnohem horší tatínkové, než jsi ty.