Minulý rok jsem měla tu čest být v porotě literární soutěže ZLATÝ KLÍČ, kterou jako každý rok vypsalo Jižní Město. Přečetla jsem plno povídek, fejetonů, nejrůznějších příběhů od nejrůznějších lidí. Ale co mne opravdu dostalo? Byly to dvě nádherné básně od paní Jiřiny Adamcové, která žije ve zdejším Domově seniorů.  Však také tuto soutěž vyhrála... Tato dáma, ač věkem zažila už mnoho jar, je neuvěřitelně duševně mladá a - hlavně neuvěřitelně umí... Věřili byste, že (vím, že se to nesluší, prozrazovat věk ženy, ale snad mi to pro tentokrát promine) paní Adamcová se narodila v r. 1927?

Dneska ráno jsem si málem zlomila nohu na vlastních schodech. Viděla jsem venku sníh a tak jsem vyštrachala impregnaci ve spreji a jala jsem se jí štědře aplikovat na svoje 5 let starý kozačky. (Mám asi 8 párů nových, ale šetřím si je na potom. Až bude sucho. Takže asi na jaro, nebo do hrobu.) Jasně, že aerosol se usadí všude, nejen na botách. Naimpregnovala jsem si schody tak dokonale, že bych na nich mohla bruslit tvl.

Nedávno jsem v jednom italském ženském časopise narazila na článek o tom, co se honí hlavou Italkám během sexu. Protože si myslím, že to může také zaujmout naše čtenářky (i muže), tak se pokusím některé základní myšlenky stručně shrnout. Sexuoložka a psychoterapeutka Chiara Simonelli z Institutu klinické sexuologie v Římě dělí ženy podle toho, na co myslí během sexu, na několik skupin.

20. A život jde dál   - Štědrý den nezačal moc vesele, protože jsem ve vaně našla rybu, jak plave břichem nahoru. „Pánové, utopil se nám kapr,“ oznámila jsem stručně. „Nevadí, klidně ho vykuchej, to se nic nestane,“ prohlížel ho děda. „Kdepak, odmítám konzumovat cokoliv, co nám za záhadných okolností umřelo v koupelně,“ prohlásila jsem pevně a šla jsem obalovat řízky.

Milý tati. Tatínku. Tak jsem ti nikdy neřekla. Sranda, ne? Protože tys mi nikdy neřekl holčičko moje. Neřekl jsi mi ale ani Evi. Natož Evičko. Asi. Mohlo by to být tím? Nevím. Nikdy jsi mě neobjal. Neumíš mi dát pusu. Nikdy jsem od tebe neslyšela, že mě máš rád. Nikdy jsi mě nepochválil. Nikdy jsi mě neuhodil. Takže vlastně asi můžu být ráda. Určitě jsou na světě mnohem horší tatínkové, než jsi ty.

19. Fousaté mimino - Vánoce už byly za dveřmi. Ctibor se připravoval na to, že si od nového roku otevře vlastní praxi v Brně a zatím si pronajal aspoň garsonku v centru, ve které jsme se scházeli. Tajně, protože jsem nechtěla Věru ranit ještě tím, že by měla před očima naše štěstí, když si všechno představovala úplně jinak. Byt v našem domě byl sice Ctiborův, ale dohodli se spolu, že tam Věra zatím ještě zůstane.

18. Věra a Ctibor   -   Na konci listopadu jsme jeli s Michalem pro zamluvené štěně. Malou jorkšírku jsme si měli vyzvednout kousek za Rousínovem, takže nás čekala pouze půlhodinka jízdy. „Mohl bys, prosím, vydržet tu chvíli bez cigarety, když vezeš dítě?“ požádala jsem Michala, který si zapálil, sotva jsme vyrazili. V tu chvíli se nám před autem mihla černá kočka. „No tohle, to bude smůla!“ vykřikl Michal. „Prosím tě, přece bys nebyl pověrčivý.“