Mé povídání či vyprávění tragikomické historky z prostředí regionální redakce v době mého tamějšího působení. Podlehl jsem vábení paní šéfredaktorky a tím i vábení nádherné práce v novinách. Šéfredaktorka odcházela na odpočinek, škoda, tato úžasná dáma mě hodně naučila. Nahradil ji nejstarší kolega z redakce, a jeho uvolněná židle začala hostit můj zadek. Štěstěna stála na mé straně...

Milé děti. Už se vám to blíží. Teď je ten správný čas udělat pořádek v těch vašich malých kebulkách. Na trhu máme dva chlapy s pytlem, kteří roznáší dárky. Ježíška tentokrát vynecháme, protože stejně nikdo neví, jak vlastně vypadá. (Mimochodem, už někdo někdy viděl mimino roznášet dárky? Aha.)

Jsem jed – ten se taky prodává v malých lahvičkách. Hezká, baculatá lahvička s nálepkou, na které je lebka se zkříženými hnáty. Cyankáli, vitriol nebo tak něco. Spíš cyankáli – voním po mandlích. Jsem zmije. Vyhří-vám se, rozvaluju se a lebedím si na výsluní. Čekám na příležitost, vymrštím se, uštknu a zalezu pod kámen. Jsem žena. Kousky svého já sešívám režnou nití. Takový malý kobereček utkaný ze zbytků, celý slátaný z toho, co zůstalo.

Začátek listopadu, sem stále ještě na chalupě. Musím říci, že už nic moc. Venku mrholí, je sychravo a docela zima. V té psotě nikdo z domorodců ani lufťáků nechodí ke Kulatý bábě. Co tady? I kočky přestaly jezdit na kole po horní cestě. Nikdo neprosí o kapku vody nebo čaje. V tomto čase bych přidal i rum, ale zůstává stále zavřený..

Místní knihovna měla přes prázdniny zavřeno a já měla čtenářský absťák. Beletrii si už dávno pro sebe nekupuji, protože nemám nafukovací byt, tu si pouze půjčuji. A tak jsem začátkem září vletěla do knihovny, abych zjistila, co tam mají nového. Ukořistila jsem několik detektivek z výpůjčního fondu z Kladna, jeden historický román a cestopis. Cestopisy většinou nečtu, ale tady ten měl zajímavý nadpis „Pět let v Pakistánu“.

Muži nakupují podle seznamu, kdežto ženy podle hlasu svého srdce. Jen tak lze vysvětlit, že se muži vracejí ze samoobsluhy s tím, co bylo napsané na papírku, kdežto ženy s novým párem bot. Jedna moje kamarádka dávala ve společnosti k lepšímu historku, jak její muž dostal za úkol koupit cibuli – a představte si, přinesl domů – no, hádejte – jednu cibuli!

Mám ráda severské detektivky. Mám ráda i německé, francouzské, americké, kdysi tu byly k mání i australské. O anglických ani nemluvě. Všechny jsou báječné, svým způsobem, všechny zobrazují život a myšlení tamějších lidí.