Před několika lety jsem sem poslal svůj příběh a dostal jsem radu, která mi pomohla. Teď bych potřeboval totéž pro syna. Je mu dvaadvacet, má jedenapůl roku starou holčičku se svou přítelkyní. Té bylo před pár dny dvacet. Zatím se nevzali, ono to dnes není v módě a taky, když nejsou svoji, tak to je i finančně výhodnější. Předtím mi to vadilo, že se nevzali, teď si říkám, že  to je snad lepší.

Dobrý den, potřebovala bych někoho, kdo mi dá možnost pohledu z jiné perspektivy na moji poněkud zvláštní situaci… Musím ještě předem napsat, že bydlím v zahraničí, ale snad to nebude vadit, myslím, že to na mé konkrétní situaci nic nemění.

Já sama sebe, a stejně tak většina lidí co mě zná, mě považují za velice rozhodnou a samostatnou mladou ženu. Jsem ambiciózní a asertivní, vím, co chci, a snažím se podle toho žít. Věřím v rovnoprávnost a spravedlnost. Až doposud jsem věřila i tomu, že kdyby se ke mě kdokoli špatně zachoval, tak si to rozhodně nenechám líbit a velice rychle si vyjasníme situaci.

S Filipem se známe pět let, z toho spolu rok a půl spolu vážně chodíme. Filip byl vždy středem každé společnosti, vždy obletován, obdivován. Pravý lev salónů. Já sice nejsem žádná šedá myška, ale rozhodně toho tolik za sebou, jako Filip, nemám. Každopádně ten rok a půl byl úžasný a nádherný a já se s ním vždy cítím jako jedinečná královna. Půl roku spolu taky už bydlíme.

Celý život bydlíme na vesnici a máme spoustu zvířat, koně, kozy, drůbež… Baví nás to, je to náš styl života. No, ale nedávno se k nám přistěhovali lidé z města. V rámci přiblížení se k přírodě, ale zjevně nechtějí zas až tak moc blízko. Na všechno si totiž neuvěřitelně stěžují.

Dobrý den, předem moc díky Kudlance za otištění a současně se omlouvám, že jsem neposkytla všechny informace. Je toho tolik, a já jsem vás nechtěla zbytečně zatěžovat detaily. Ale třeba právě ty detaily jsou mnohdy důležité, i když mně se zdají zcela banální…Taky - třeba je opravdu chyba ve mně?