Je mi osmadvacet, mám dobrou práci, být, přítelkyni. Když mi bylo sedmnáct, můj starší bratr spáchal sebevraždu. Byli jsme spolu úžasní kamarádi, byl opravdu fantastický. No, bylo to příšerně období, ale zvládli jsme to. Po škole jsem se přestěhoval natrvalo do Prahy, kde mě moc lidí z mého mladí nezná. Když se s někým novým seznámím, hodně lidí se ptá, zda jsem jedináček.

S manželem jsem spolu pět let. Seznámili jsme se krátce po jeho rozvodu s první ženou. Bylo to krátké, bezdětné manželství a po rozvodu ultimátní konec. Vše v pohodě, žádné nepříjemnosti. Ale. Manžel měl bratra, který letos zemřel velice náhle na rakovinu. Manžel je totálně zdrcen, ale drží se. Tchyně to zvládá daleko hůř, a řeší to tak, že po bytě má všude vystavené fotky prvorozeného syna. A zde přicházím k problému. Na některých fotkách je i můj manžel se svou první ženou.

Jsem chlap a nesnáším sex. Nenormální mezi normálními, že? Jenže já už vážně nevím, jak dál. Celý ten proces mi připadá strašně divný, cítím se pošpiněný a vážně mi to připadá hnusné. Snažím se, opravdu se snažím, ale někdy se prostě i třesu odporem a letím okamžitě se osprchovat. Přitom miluju fázi namlouvání, strašně rád chodím na procházky za ruku, společné vaření, kino, nebo i jen tak lehké mazlení u televize.

Zdravím všechny na Kudlance. A píšu si pro radu, i když vím, že se tu nejspíš všichni do mě pustíte; ale i tak doufám, že se najde někdo, kdo mě pochopí a třeba i poradí. Mám přítelkyni, je fantastická a já si většinou myslím, že by to mohla být ta pravá. Problém je jeden jediný. Přítelkyně stále, sice pomalu, ale vytrvale, přibírá. Ona to ví, já to vím, ona se s tím příležitostně snaží něco dělat, já ji plně podporuju, ať už jsme ve fázi "nejím vůbec nic", "hubnutí od doktorky", "YX zaručená dieta", "sportujeme maximálně" či "konečně se zas najím".

Nemám žádný extra dotaz, jen bych se chtěla podělit o situaci a možná i radu pro ostatní. Kdykoli a kdokoli u nás někdy vytáhl foťák, nebo teď i telefon, že se bude fotit, naše máti se rozběsnila a udělala následně scénu, "Okamžitě dejte tu věc pryč, víte. že se nerada fotím, a vůbec, teď přeci vypadám hrozmě, mám hrozný vlasy (šaty, svetr, flek někde, atd.), dejte to proboha pryč!!!"

S manželkou jsme nedávno oslavili 36 let manželství. Sem tam chodíme spolu do restaurace, naposled minulý víkend, což je i důvod, proč píšu. Nejspíš se vám bude zdát můj dotaz malicherný a blbost, ale jsem v situaci, kdy už se ptát musím. Manželka velice tvrdě flirtovala s naším číšníkem. Chlapec byl přitom tak o dvě třetiny než ona mladší, a i když odpovídal nejspíš slušně, bylo to asi i pro něj trošku silné kafe.

Mám trošku zvláštní dotaz. Nevím, co mám poslechnout - zda svoje svědomí, nebo si zachovat tvář “a držet pusu”. Ale co se stalo. Před šesti lety jsem měla nemanželskou aférku, která skončila mým těhotenstvím, a později následným samovolným potratem. Provedené testy zhodnotily důvod potratu jako vážnou genetickou chorobu, a že nosič je ze strany partnera.

Vždy jsem se bála toho, že budu sama, a proto jsem byla ochotná setrvat v docela nepříjemném vztahu, i když jsem dávno věděla, že nemá smysl. Navíc mne to dost ničilo i po psychické stránce. Neustálé manželovo citové vydírání, vysedávání doma na zadku, neboť prý na nic jiného nemá (měl) a kontrola všech mých aktivit – a že jsem jich měla málo, spíš miniaturně - mne i tak nedokázaly nakopnout k tomu, abych se sbalila a nadobro od něj odešla.