Dostali jsme s manželem byt po babičce. Dva plus jedna na sídlišti, je to byt ve třetím patře, docela v příznivé lokalitě. Ale vzhledem k tomu, že babička posledních asi dvacet let říkala, že "ona už tu  nic dělat nebude, protože co nevidět umře", tak je to skoro byt-relikvie, protože je skoro takový, jako když se tam před čtyřiceti třemi léty s dědou nastěhovali. Dokonce tam jsou i původní tapety!!! A tedy na zemi linoleum.

Mám pocit, že jsem až moc závislá na své mámě. Vysvětlím: jsem dospělá, vdaná žena, mám dvě děti, čtyř a pětileté kluky, a hodného manžela. Pracuji jako učitelka na základce, takže mám i víc času na své děti, na domácnost i na sebe, a přes léto docela dost volna. Jenže můj manžel není moc doma - hodně pracuje, vrací se domů až k večeru. A většina mých kamarádek zas ještě děti nemá, mají ještě jiné zájmy a možnosti.

Jsem mladá a v celku běžná ženská. Nepěstuju adrenalinové sporty, nic nevynalézám, chodím do práce, žiju jako statisíce jiných. S přibývajícím věkem si ale říkám, zda proces dospělosti je jen akceptování toho, že se člověk má jen tak plus minus dobře. Čím jsem starší, tím víc si myslím, že to, že jsem dospělá, je jen že jsem si už zvykla na život.

Jsem s manželem už pět let. Je úžasný milý, hodný, miluje mě i naše dvě děti. Problém je, že nějak poslední dobou absolutně ztratil soudnost, co se financí týká. No, a já zas ztratila soudnosttále , když jsem se do něj zamilovala… Mladí manželé, dvě malé děti, a já na něj koukám stale se zamilovanýma očima.

Jak se říká, průšvihy a smůla a neštěstí - nechodí po horách, ale po lidech. Musím si v těchto dnech vzpomenout na ty, kteří na Vánoce mají smutnou památku. Je mi velmi líto těch, co se honí po silnicích - jako kdyby těch pár minut, které naženou rychlejší jízdou, je nějak spasilo. Ještě víc však lituji ty, kterým pak, jak se říká, zůstanou jen oči pro pláč. Snad každý den slyšíte v televizi o nehodách, o zbytečných úmrtích. A většinou jsou to mladí lidé.

Před dvěma léty jsem se oženil a taky jsem věřil, že všechno zvládnu a překonám všechny překážky. Už i proto, že píšu o překážkách, tak se na sebe zlobím. Jde o to, že moje čtyřiatřicetiletá manželka přišla do našeho manželství s nyní 18tiletou dcerou (měla celkem divoké mládí). Problém ale je, že ta dcera je mentálně zaostalá, zhruba tak na úrovni 2-4 letého dítěte. Jenže tělo a hlavně sílu má osmnáctileté. No, a nám se před půlrokem narodila malá dcerka. Ta starší ji nemá ráda, a já se upřímně obávám o to, co se může stát.

Dobrý den, vážení. Radil jsem se s kamarády, radil jsem se se známými, díval jsem se na různé poradny, a stejně jsem se ještě nerozhodl. Nevím, je to hrozné dilema. Zkusím to u vás, čtu už Kudlanku delší dobu, a vím, že tu poměrně rozumně radíte. Takže – je mi sedmdesát, jsem chlap, co poznal hodně ženských, dvě jsem měl za manželku. Ta poslední mne bohužel opustila nedobrovolně před pár lety, a mně je po ní dodnes smutno. Ale – toho se můj veleproblém netýká.

Milá Danielo, milí neznámí kamarádi a kamarádky. Mám jeden velký problém, se kterým si vůbec nevím rady. Některým se může zdát jako blbost, ale mě to pronásleduje, kudy chodím. Jedná se o moji novou práci, respektive novou kolegyni. Nastoupila jsem do nové práce, která mě mimochodem velmi baví. Zdálo se mi, že je tady i dobrá parta, ale jakmile jsem pronikla trochu hlouběji, tak vidím, že to zase tak růžové není.