Nemám ani tak žádost o radu, jako spíš bych ráda vaši odpověď na otázku, zda jsem já ta špatná. Jedná se mi o mého dědu. On je typický patriarcha naší rodiny. Všichni se ho bojí, všichni ho poslouchají, co řekne on, to je zákon. Cokoli rozhodne on, to se musí dodržet. Je drsný, tvrdý, nesmlouvavý a krutý. Jsem přesvědčená, že svým jednáním utýral moji babičku k smrti, a jeho nová manželka k tomu nejspíš nemá už moc daleko. Tedy ne, že by umřela, ale je fakt jednoznačně a dlouhodobě smutná, skleslá.

Jsou mezi mými kamarády a kamarádkami i tací, co mi říkají, abych toho věčného lítání z jedné půlky světa na druhou už nechala. Nojo, ale když já to mám a) ráda tam i tam, mám všude "svý lidi", a jednoduše mne to baví. Já nikdy nebyla nijak zvláště usedlý tvor... Nemyslím si, že mám snad v předcích nějaké kočovníky, ale je pravda, že nemám ráda něco stálého... Proto asi taky ráda stěhuju....

Nejsem rozvedený, ale s manželkou nebydlím už téměř dva roky, protože si našla milence. Já mám zaměstnání, při kterém mám často noční. A tak jsem po čase zjistil, že ten její milenec vlastně je každou tu noc u mne v domě, u manželky v posteli. Dohodli jsme se tedy na rozvodu a já se pak odstěhoval. Dům jsem zaplatil ze svých prostředků a na celkem malou část máme společnou hypotéku, kterou platíme na půl a na nákladech provozu domu se taky stále podílím.

Je to potíž. Snažím se dávat články z nejširšího spektra, nikomu nefandit, ale přesto jsem z protežování byla obviněná. Ale budiž. Někoho znám víc, někoho míň.

Moje 40letá dcera a já jsme obě vdovy. Já už jsem v důchodu, a dcera teď i s dětmi bydlí v mém domku. Dcera pracuje jako účetní, většinou z domova. Tím, že bydlíme spolu, je to pro nás obě finančně výhodnější, navíc jsem ráda, že mám dceru a svoje tři vnoučata u sebe. Vycházíme spolu fantasticky, až na jednu věc. Dcera má přítele. Já ho nesnáším. Je už dlouho nezaměstnaný, má celkem čtyři děti ze svých bývalých vztahů.

S přítelem jsem spolu už tři roky, máme společný byt a nedávno jsme z útulku adoptovali rozkošné štěňátko, podvraťáčka "Daisy". Daisy měla být hlavně pejsek mého přítele, protože já mám dost časově náročnou práci a navíc jsem si do našeho vztahu už přinesla kočku. Já jsem kočičí člověk, on zas miluje psy.

Já si vám dnes nebudu psát o radu, to jsem chtěla před rokem, ale nakonec jsem to nějak zvládla. Chci jen těm, které se ocitnou v podobné situaci, jako já třetího října před rokem, kdy jsem se od manžela dost nečekaně a brutálně dozvěděla, že už se mnou nechce žít, že se chce rozvést, dát naději do života... Víte, byli jsme 26 let manželé a dva a půl roku předtím jsme spolu chodili. Byl moje první a jediná láska a bez něj jsem si svůj život vůbec nedovedla představit.