S mojí ženou už jsme spolu přes 15 let. Má žena má z prvního manželství 25 letou dceru, která se k nám do našeho panelového bytu (3 plus kuchyň) cca před půl rokem přistěhovala i se svojí dvouletou dcerkou. Její dcera není vdaná, ale s přítelem a otcem své holčičky se pravidelně stýká. Nebydlí teď spolu a ani to podle všeho neplánují, ovšem on často u nás přespí.

Dobrý den, spolubydlíme s partnerem něco málo přes dva roky. Já mám synka osmiletého a čtyřletou dceru, on má ze dvou předchozích manželství čtyři děti. O společném dítěti jsme se zatím moc nebavili... Občas jsem po něm toužila, taky jsme na to téma měli řeč, ale v jiných situacích jsem si zas říkala, že už další dítě nechci.

Hele, potřebuju moc a moc poradit. Svýho chlupatýho milovanýho soupostelníka jsem nechala před rokem vykastrovat. A pohoda. Předtím to s ním bylo strašný, totální erotoman, musel být jen na fest vodítku a z procházky se vracel se šíleným výrazem v očích, jazykem snad až na zemi, srdíčko mu tlouklo tak, až jsem jednou skoro zešílela, že mi snad umře, a letěla jsem s ním (v náručí) na veterinu.

Tak, je dopoledne, venku je jako nyní většinou - překrásně, a kudlanka se zdá býti normální. Pokud možno... Tedy ne tento časopis, ale já. Poslední dobou jsem zase málo spala, tak maximálně 2 - 3 hodiny, byla to odezva  (hloupá a zbytečná) na nejrůznější rodinné trapnosti a nepředloženosti. A samozřejmě, na divné ovzduší, v němž se všichni pozvolna utápíme. Někdy mám pocit, jako kdyby byl celý svět něčím omamován. Ale pak záleží na osobních reakcích. Z někoho se stává připochcíplá myš, z druhého agresivní kocour. Naštěstí je stále ještě dost lidí, kteří to zvládají celkem ve stavu normálním... Ale - co se vlastně stalo: 

Dobrý den, je mi 36 let. Můj partner je o rok mladší a jsme spolu 5 let, žijeme spolu. Máme se rádi, téměř se nehádáme. Jsme oba sportovní a pracovně poměrně dost vytížení. Donedávna mě práce i sport naplňovaly natolik, že jsem nepociťovala chuť zakládat rodinu, ale před rokem se vše změnilo a já od té doby fakt jen „čekám na zásnubní prsten“.

Už od školy se kamarádím s Petrou. Kdykoli k ní přijdu na návštěvu, je doma i její manžel (pracuje teď z domova). Celkem často se zapojuje do naší konverzace. Je mi to sice divné, neboť chodím na návštěvu za kamarádkou, ale nijak extra mi to nevadí. Každopádně se ale jako dva manželské páry nestýkáme.

Včera jsem měli s manželem třicetileté výročí. Manžel mi řekl, že teď už mi může říct, že mě vlastně nikdy nemiloval a vlastně si mě ani nechtěl vzít. Že vlastně to všechno bylo přání a vůle jeho rodičů a on se prostě podřídil. A tohle mi řekne po tak dlouhé době společného soužití ... Jsem úplně zničená a nevím, co mám dělat. Je pravda, že jsem vždy, když jsem se z manžela snažila dostat větší emoce, ničeho nedosáhla. On opravdu nikdy neprojevoval nijak moc lásku a city, ale vždy jsem si myslela, že to je prostě tvrdý "chlap". 

Naše sousedka je 79 letá paní. Známe se už dlouhá léta, bydlí tu stejně jako my, už třicet let. Protože už špatně chodí a je málo pohyblivá, chodí k ní každý den pečovatelka. Nakupuje jí, pomáhá jí i s ostatními věcmi – praní, uklízení domácnosti, něco uvaří, pomůže jí při mytí a podobně. Platí ji sousedčiny děti. Alespoň tak to vím, co mi řekla, když se občas spolu setkáme. Také nám dala klíč od bytu, kdyby se náhodou něco stalo.