Dobrý den, mám problém, se kterým si už nějakou dobu nevím rady. Možná se bude zdát někomu banální a hloupý, ale mě docela komplikuje život, proto se obracím s žádostí o pomoc do vaší poradny. Je mi 30 let a nedávno jsem nastoupila do nové práce na obchodní pozici. Práce mě moc baví. Vlastně jsem úplně nadšená a pohlcená.

Milá Danielo, mám docela velké trable s dcerou a nevím, co s tím. Je jí 25 let. Je to šikovná vysokoškolačka. Vždycky byla bezproblémová a věděla si se vším rady. Samostatná, vzdělaná, hezká. Říkala jsem si, že mám velké štěstí, ale… Tam, kde jí bylo nandáno, tak z druhé strany a to velmi důležité, je jí ubráno. Vychovala jsem ji sama. Manžel zemřel při autonehodě, když jí bylo 10 let a já si říkám, jestli tohle všechno nezpůsobilo její trable.

Milá Kudlanko, vážení přátelé, rád bych se poradil s širším plénem o hodně ožehavé věci: manželka mi před dvěma měsíci oznámila, že budeme mít další dítě. Je sice fakt, že na rozdíl od dvou předchozích, není nijak plánované, ale - nemáme se zas až tak špatně, aby to byl nějaký velký problém. Jenže - to už byla téměř ve třetím měsíci těhotenství a nyní jsem se dozvěděl, že s téměř stoprocentní jistotou nebudu otcem já.

Rozešel jsem se s přítelkyní. Už to delší dobu neklapalo, v podstatě jsme vedle sebe jen tak fungovali. Bydleli jsme sice spolu, tedy u ní, ale bylo to takové manželství po deseti létech. Naštěstí bezdětné. Ne, nehádali jsme se, ono už to ani to hádání nemělo cenu. Nějak jsme neměli společné zájmy, každý si jel vlastně po svém. V té době jsem poznal Katku. Perfektní hodná holka, chytrá, příjemná, no – nebudu sem psát všechny ty superlativy, co mne napadají. A tak jsem se rozhodl situaci řešit. Přítelkyni jsme prostě jednoho dne řekl, že si musíme promluvit, a že se chci odstěhovat. Že si hledám podnájem a prostě tohle soužití na nic že skončíme…

Vážení, je nás v kanceláři pět. Tři muži, dvě ženy. Jeden z mužů už má před důchodem a on je ten, kvůli kterému vám píšu. Pracuju tam už víc jak čtyři roky a donedávna bylo všechno v pořádku. Ale pak se najednou ten člověk začal měnit. Ani ne tak vzhledově, jako že zapáchá. Vším - potem, vyčichlým pivem, špínou, špatným zažíváním. On totiž prdí. A bohužel to tak, že nic neslyšíte, ale najednou dostanete strašnou pumelici do nosu. My sice ječíme, ale on říká, že za to nemůže, že to ani nevnímá.

Tenhle problém, tahle někdy i "Sofiina volba", kdy si máme vybrat jednu z méně zlých možností, nás vlastně pronásleduje celý život - někdy v malé, někdy velké míře. Ovšem, to, co je pro někoho malé, pro jiného může být téměř neřešitelné dilema... Ať je to nutnost zbavit se některých hraček, vybrat si mezi táborem, kam jedou i ti, co šikanují ostatní, nebo prázdniny s věčně naštvanou babičkou. Vybrat si mezi dvěma nezajímavými školami, když na tu vysněnou vás nevezmou. A přituhuje: vybrat si toho, co mne vábí, ale asi to bude holkař, a budu nešťastná, nebo neuvěřitelně nudného, co slintá, ale máma říká, že se s ním budu mít dobře... A tak to jde furt a furt... Někdy je to dilema snesitelné, někdy neřešitelné a my jen prostě na něco poslepu sáhneme.

S manželem jsme spolu přes 15 let. Z minulého manželství má dceru, které je teď 28. Dcerka je a vždy byla poměrně dost problémová, sobecká, namyšlená; vše muselo být zásadně po jejím a z normálních věci vždy dokázala vytvořit drama hodné Hollywoodu. Ale naučili jsme se, jak s ní vycházet, aby to bylo pokud možná v poklidu. Ale - o co se jedná teď: manžel je nemocný a bude v nemocnici ještě cca 2-3 týdny (bude nutná operace).