Nevím jak začít - potřebuju se asi jenom vypovídat… Vždycky jsme měli doma mezi sebou (rodiče, brácha, já) výborné vztahy. Samozřejmě každý má své chyby, ale drželi jsme všichni za jeden provaz a dali by jeden za druhého ruku do ohně. Mámu s tátou jsem vždycky vnímala jako jistotu a zázemí, spřízněnou duši. Já jsem momentálně druhým rokem rozvedená, žiju sama se svojí pětiletou dcerkou. Mám ale trápení - mám delší dobu pocit, že mě už nemá ráda.

Ahoj Kudlanko a vy všichni. Potřebovala bych poradit. Někdy, když o své situaci mluvím s nějakou kamarádkou, tak mám pocit, že mi odpoví: „Nojo, dobré bydlo tě pálí!“ Jenže, ono to ani není tak dobré bydlo, jako spíš zlatá klec. Bydlíme s manželem a naším ročním synem v jednom starším pražském domě, který byl zřejmě určen pro bohatší lidi – protože náš byt je přes celé patro, a dá se říci, že je víc než prostorný. Bydlí tu manželova matka se svým manželem, jeho sestra s dvěma kamarádkama, jeho bratr s přítelkyní a jeho babička.

VÁŽENÉ A MILÉ, VÁŽENÍ A MILÍ - když se to stalo poprvé, tak jsem se tak trochu otřásla, ale oklepala. Teď vás všechny musím seznámit s tím, že holt nejsme totálně tolerované dětičky ve školce, ale už dospěláci mezi životem a smrtí. Vím, zní to dost tragicky, ale pokud se člověk jen trochu snaží, může relativně "vydržet dost dlouho".

Jsem tu zpátky s informacemi o čarodějné kytičce – kterou najdete téměř všude. Daří se jí na zahradách, loukách, mezích, v parcích, v trávnících mezi paneláky. Ano, zářivě žluté květy smetánky lékařské jsou nepřehlédnutelné. Minule jste četli o medu z pampelišky, ale věděli jste, že nejléčivější částí je kořen?

Než jsme se do našeho domu s manželem nastěhovali, bydlela jsem s rodiči v osmiposchoďovém paneláku. úplně v posledním patře. Maminkou jsme byly se sestrou cepovány k tomu, že na balkóně se musíme chovat slušně, abychom neobtěžovaly sousedy pod námi. Např. v létě jsme si nesměly nikdy dát nafukovací bazén na balkón, co kdybychom někomu něco pod námi pocákaly vodou?!

Žijeme v naprosto šílené zemi. Vždycky, když se konečně začne jakž takž dařit, po všech těch válkách, okupacích a plundrování a lidi začnou dýchat volněji a začnou se mít na co těšit - buch! Zas přijde něco, co člověk nečekal... a zas to začne od začátku. V roce 55 jsem začala chodit do první třídy. Napřed v Ústí nad Labem - na Klíši a pak jsme se přestěhovali do Prahy a já chodila ve Vršovicích do Pavilonů. Když jsem pak po létech viděla film "Obecná škola" a pavilony na Bohdalci, tekly mi slzy.

Je to skoro stodvacet let, co byl v tehdejším magazínu Česká hospodyně publikován článek se „Správnými radami pro výchovu dívek“. Radami, podle kterých byly vychovávány naše prababičky, když byly ještě malé holčičky. Rad jsem tam načetla plno a věřím, že bylo jimi ovlivněno plno tehdejších maminek. Mj. ráda se dívám na filmy, které jsou situovány do tehdejší doby; připadá mi taková jemnější, příjemnější.