Pojďte se mnou nahlédnout do čínských zahrad - zosobnění harmonie s vesmírem a člověkem tak, jak o tom poprvé čteme v zápisu na želvím krunýři z doby dynastie Šang zhruba roku 1600 př.n.l...  A od té doby chce mít aspoň maličkou zahrádku každý Číňan. I když - jako první si je začali zakládat před 3000 lety čínští vzdělanci, kteří v nich relaxovali.

Ráno jsem hned věděl, že startování bude zase přes startovací kabely, protože už večer, cestou sem, to spíš nesvítilo než svítilo a na rest areu jsem přijížděl už prakticky po tmě. Postavil jsem sice káru na malej kopec v naději, že to při couvání třeba chytne, ale moc procent jsem tomu nedával, že to vyjde. Taky, že ne..  Ale kluk, co se tu ráno stavil na úklid, zaparkoval hned vedle a tak mně pomoh´ káru nastartovat.

Uslyšel jsem to jakoby z dálky: „Hovoří k vám šerif. Okamžitě uvolněte cestu. Parkujete mimo vyhrazené parkoviště. Jestliže ihned neuposlechnete, budete odtažen a sankcionován!" Zdá se mi to? Nestačil jsem se ale ještě ani pořádně probudit, abych se moh´ regulérně rozhodnout, jestli se mi to fakticky zdá nebo ne, a už jsem to, teď už naprosto zřetelně, uslyšel za svou hlavou znovu.

Jako jsem se v Turecku soustředila na nádherné mramorové komůrky úlevy, tak  jsem se nyní soustředila na lidi, na tamější lidičky. Snad proto, že je jich tam tolik...  V Pekingu, v Šanghaji, ve městě, které je půdorysně veliké jako celé Čechy - což našemu průvodci připadlo velice komické. 

Jak jsem psala minule, vydali jsme se zas na tůru. Zkoušela jsem to ukecat, ale vidím, že debata nemá smyslu, a tak to nechávám koňovi. Nakonec když to nebudu zvládat, můžu se na to vykašlat. Slézt dolů může člověk vždycky, že jo. Skoro vždycky... Navštěvujeme ještě místní kostel a supermarket, což je takový menší obchůdek s potravinami.

Tak jsem se zase z jedné naší soukromé televize dozvěděla, že Zlín je město obuvi a přitom má  Zlín už poměrně dlouhou dobu společného s botama asi jako vysoká politika a upřímnost. Proto  mě pořád dokola překvapují příbuzní, kteří si bezmála 20 let po revoluci jezdí do Zlína kupovat boty...

Druhý den ráno vstáváme až po deváté hodině a teprve v deset jsme schopni vypravit se na snídani do půvabné hotelové restaurace. Je nám stydno, ale servírce a kuchařce zároveň to nedělá žádný problém. Směje se na nás, a protože neumí anglicky, domlouváme se opět směsicí jazyků. Funguje to ale dobře, jen to bulharské netradiční kývání hlavou nám stále dělá problémy.

Jedeme dál,  takovou krkolomnou stezkou, silnice je vymletá a samá díra. Buď jedeme krokem anebo naskakujeme až do stropu. Kolem nás jsou samé hory a skály, občas se pod nimi klikatí nějaká říčka. Kodrcáme se kus cesty, když najednou se před námi objeví závora a - finito.