Svědění prstů na ruce může někdy být doprovázeno i dalšími příznaky, jako jsou například kožní projevy (ekzém, lupénka, puchýřky), otoky nebo pocity brnění či pálení. Svědění může postihovat jen některé prsty na rukou, všechny prsty, dlaň, celou ruku nebo zápěstí. I když ve většině případů není svědění prstů na ruce nic, čeho bychom se měli obávat, někdy může být tento příznak známkou závažnějšího onemocnění, které vyžaduje odbornou lékařskou léčbu.  Níže uvádím nejčastější příčiny a doprovodné příznaky.

Jak jsem vypozorovala namátkou v médiích, vyrojila se velká spousta samozvaných odborníků na lidskou psychiku, lidské zdraví, životní koučové, a já nevím co ještě. Nejen, že tito lidé nemají potřebnou kvalifikaci, ale mohou svým neodborným jednáním i ublížit. A to tak, že nejen vaší peněžence. Možná nebude překvapením, že takové "odborníky" máme i ve Švýcarsku. Konkrétně bych chtěla uvést příklad jedné paní, která je samozvanou odbornicí na pracovní právo, migrační právo ve Švýcarsku a jiných odvětví.

To jsem si vzpomněl na Vlastu Buriana a na jeho nesmrtelnej výrok "Císař pán není vůl, je korunovanej." Teď teda bude zase jeden další korunovanej. Což je mi srdečně fuk, pro mě za mě, ať si je klidně korunovanej třeba desetkrát, když to má zapotřebí. Jen nerozumim tomu, proč mi to média furt vnucujou. Nechápu, koho to v Česku může zajímat, a zejména ve vládní televizi a v rádiu, který ještě navíc musim povinně platit.

Ještě jsme si úplně nezvykli, že některé děti mají dvě maminky, jiné dva tatínky, když už se před námi rýsuje doba, že budou tátomamky případně mamitátové. Ne, to fakt není překlep, spíš by se dalo hovořit o kreativním pojetí nových lidí. Ano, je na každém svéprávném člověku, aby se svým tělem zacházel tak, jak to jeho vnímání sebe sama a osobním pocitům vyhovuje. A nemá smysl se proti tomu nějak vymezovat.

Jsem dostatečně starej, tak vzpomínám. Nejen na dětství a na byt rodičů v Kobylisích, ale i na můj vlastní dekret v Libni. Bylo v tý době moc fajn, bejt vlastníkem dekretu. V Praze a asi i v jinejch větších městech to byl prakticky jedinej způsob, jak bydlet, pozdějc ještě bydlení družstevní, ale toho zase až tak moc nebylo. Málokterýho měšťáka napadlo nějak o tom přemejšlet. Prakticky všechno bylo státní, podniky byly státní, stát pronajímal a nájemník státu platil.

O šíleném rasismu a genderismu v současné americké a britské kinematografii jsem už psala několikrát. Ten trend rozhodně nepolevuje, spíše naopak – v posledních letech se zdá, jako kdyby pro molochy jako je Netflix nebo Disney byla snaha převychovávat svoje diváky dokonce ještě důležitější než zisk. A to už je co říct, protože zisk je jejich bůh. Zaplavují nás nové a nové remaky i revize starých klasik, kde se zuřivě mění rasa, pohlaví, sexuální orientace i celkové vyznění postav tak, aby to odpovídalo progresivnímu převýchovnému zadání.