Pražský Smíchov, jak už jsem jednou zmínila v Pražských toulkách, se kdysi nazýval „Stokomínový Manchester“. Bývalo tu množství továren a pro zaměstnance také kolonie dělnických domků na Mrázovce. Dnes už slávu továren a továrníků připomíná jen pár budov. Smíchov se změnil k nepoznání, tam, kde kdysi kouřily komíny a kráčeli dělníci s bandaskami a svačinou, pulsuje moderní, dynamický ruch velkoměsta.

Proč socha maršála Koněva nevadila třicet let a dnes najednou vadí? Co se změnilo v postkomunismu? Zažili jsme už jiné nesouhlasné projevy se sovětskými památníky, ale vždy to bylo jaksi kultivované a logické. Antikomunismus je totiž pro starší generaci, která komunistický režim zažila, odpor proti komunismu, nikoliv proti Rusku jako takovému (historickému), a nikoliv proti ruskému národu. Rusové nakonec doplatili na komunistický režim daleko nejvíce.

Americká Harvardova univerzita po léta vyzbrojuje své studenty zásadním heslem: "Create a need", tedy "Vytvářejte potřebu". V praxi to znamená – namluvte (cokoliv) lidem, donuťte je, přesvědčte je, že „něco“ potřebují.

Podotýkám, že nejsem volič ANO. Ale jen se tak zamýšlím, a snad byste měli i vy. Nemusíte se mnou souhlasit, jen se taky zamyslete. Říkám si, že jestli Babiš jednou odstoupí, tak ztratíme poslední možnost, jak se ekonomicky zvednout na úroveň našich západoevropských "přátel". Marasmus stranictví již tady byl.

Ač je v nadpisu odešli, příhodnější by bylo odešly. Proč? Protože řeč bude o ženách. O českých herečkách, které byly nadějné, talentované, mladé a krásné. Bohužel život nejsou jen výhry a osud těmto herečkám nakloněn nebyl. Jistě by v opačném případě dokázaly na divadelních prknech a ve filmu rozvinout naplno svůj talent a schopnosti.

Tak, a teď tu o normalizaci… Musíme si uvědomit podstatu celého paradigmatu, systémovou situaci totalitního režimu. Vše bylo v rukou vládnoucí kliky, tedy předsednictva Ústředního výboru strany. Nebyla žádná jiná alternativní moc a tlak vykonávali jen příkazy z Moskvy. Nikdo jiný. Hokejové události, když lidé oslavovali vítězství československé reprezentace nad SSSR v hokejovém zápase příliš okatě a dokonce ještě i sdělovací prostředky o tom referovaly s neskrývanou radostí, bylo dáváno za vinu Dubčekovi.