Kdysi napsal Edmond Burke asi toto: „Když není řád vnitřní, musí nastoupit řád vnější.“ Když lidi nespojují vnitřní emotivní pravidla založená obvykle na příslušnosti k národu a státu (nebo ke společné kultuře) rozplývá se společnost v chaosu zájmů jednotlivců a skupin a pokud nemá společnost zaniknout, musí nastoupit diktát – vnější řád.

Občas se objevují nápady, zda nenechat covid-19 jednoduše projít populací a nevsadit na "přirozenou imunitu". Čistě teoreticky to může znít lákavě, prakticky je to ale dost hazard s řadou neznámých a etických problémů. Velmi jednoduše, většina lidí sice covid-19 "nějak dá", ale spoléhat se na to nedá. Do kategorie mírný průběh spadá i zápal plic, což fakt nechcete zažít.

V historii Země neexistuje žádný jiný velký obratlovec, jehož populace by se rozšířila tak rychle a s devastujícími následky pro další obyvatele planety. Jen v letech 1800 – 1930 vzrostl počet lidí z jedné miliardy na dvě, a za dalších 90 let pak dokonce na dnešních víc než sedm miliard. To s sebou samozřejmě nese spoustu problémů. Přečerpáváním zdrojů počínaje a ekologickou devastací konče.

Nojo, lenost se nevyplácí. Jak tak sedím u počítače, koukám, je zrovna za 8 minut zítra, tak jsem neustále v pokušení tohle a tamto nějak ošulit. Například u těch příšerně těžkejch hádanek dát na jinou stránku všechna rozluštění, pak ještě překopírovat tu správnou stránku vyluštění na tu stránku právě vyšlou... Jednodušší je napsat, že vy se stejně nepoperete, že vy to stejně nějak zmršíte. Pardóóón, stejně nějak vypočítáte...

Téma je to smutné i veselé současně. Záleží na člověku, který o něm uvažuje. Velmi se mi líbil jeden kreslený vtip, na kterém jdou dva pánové: „Ale to mne štve, že prší“, říká jeden. „A to já jsem rád“, odpoví druhý. „Proč, prosím vás?“ „Ono by pršelo, i kdybych nebyl rád, tak jsem radši rád.“ Myslím, že tu je ve zkratce řečeno hodně: buď budeme přijímat nevyhnutelné s humorem, nebo budeme věční kverulanti. To jsem si uvědomila, když jsem uvažovala o tom, jak být sama sebou.

Když bylo Sim asi jedenáct a začala přemýšlet nad vztahy, nevyhnutelně dospěla k otázce, jak se tatínek s maminkou dali dohromady. Položila ji nám oběma. Ve mně zatrnulo, protože Honza na tohle měl a má stereotypní odpověď už pětadvacátý rok našeho soužití. A já si nemyslím, že by to byla odpověď vhodná pro začínající puberťačku. I tehdy po mně vrhl rychlý pohled a já viděla ty jeho ohníčky v očích a trošku arogantní úsměv, který po něm bezezbytku podědil náš syn. Naštěstí se ovládl a neřekl, co na to odpovídá standardně dospělým lidem, tedy že jsem přišla na návštěvu a zapomněla odejít.

Prostřednictvím e-mailů a sociálních sítí se čtenáři často ptají, jak se mají zorientovat v široké nabídce roušek, ústenek a respirátorů. Bohužel nemáme žádnou jednoduchou radu. Poznat, že výrobek skutečně splňuje vše, co deklaruje, běžným způsobem nelze. Hodně nejasností panuje ohledně rozlišování zdravotnických prostředků, tzv. osobních ochranných prostředků a prostých roušek bez speciálního zařazení. To, zda je rouška zdravotnickým prostředkem, není dáno tím, kde se používá, ale jaký má určený účel použití.