Lidé v Severní Koreji jsou nuceni vzdát se svých psů, které úředníci následně posílají na maso do místních restaurací. Kim Čong-un zakázal vlastnictví mazlíčků jako kapitalistickou dekadenci, protože obyčejní lidé v KLDR mají chovat pouze prasata a jiná hospodářská zvířata. Přestože majitelé zvířat Kima v soukromí proklínají, proti zabavení svého pejska nemohou nic dělat. Odmítnout vyhovět úřadům totiž je vykládáno jako akt vzdoru proti vůdci.

Docela dost lidí je meteosenzitivních. A stále jich přibývá. Víte, co vyvolává citlivou reakci a následně i problémy? Vrozená nebo získaná dispozice, postupující choroby i věk a v poslední době také nezdravý a příliš zchoulostivělý způsob života. Vede k tomu, že organismus reaguje méně pružně na změny počasí a hůř se jim přizpůsobuje. Jo, a bohužel, někdo má tuto nezáviděníhodnou „přednost“ už vrozenou.

Sto let zazděný čekal v měděné schránce vzkaz stavitelů staré střekovské školy otevřené roku 1908. Skrýš odhalili zedníci při její přestavbě na bytové domy v roce 2008. Ještě 12 let ale trvalo, než pamětní poklad doputoval do Muzea města Ústí nad Labem. Kovový tubus o průměru 8 cm a výšce 37 cm obsahoval řadu rukou psaných dokumentů. Zásluhou pečlivého uzavření se dochovaly v dokonalém stavu.

Psychiatr, psychoterapeut, publicista a spisovatel MIROSLAV PLZÁK opustil to naše skuhravé údolí před deseti léty - 13.11.2010, ve svých pětaosmdesáti létech. Působil na Psychiatrické klinice Fakulty všeobecného lékařství UK, od roku 1964 jako primář, až do odchodu do důchodu. Myslím, že je málo lidí, kteří by při vyslovení jeho jména nevěděli, o koho se jedná. Tedy, dospělých, navíc v tom „nejlepším věku“.

Zajímalo by mne, co se to poslední dobou stalo s muži? Abyste rozuměli, k nám do práce před časem nastoupil další chlap, já nevím, snad už desátý v řadě, kterému je po čtyřicítce, není to žádný padavka, slušně vydělává... A zase svobodný, bezdětný¨, bez zájmu o to, najít si přítelkyni. Žije sám v domku, který zdědil po babičce. Takže je i zajištěný.

Tou strašnou zprávou o požáru petřínského kostelíčka jsem se najednou přenesla ve vzpomínkách "dávno dávno tomu" do dob, kdy byl Petřín krásnou a voňavou oázou pro zamilované. Poetické sedánky na lavičkách, kdy jsme se spolu dívali na nebe, já poslouchala vyprávění o hvězdách, které tam svítily.... A sem tam si nechala ulovit něžnou pusu. Jo - časy se mění... Dnes jde všechno nesmírně rychle. Dnes už ani zamilovaní neplují po Vltavě na lodičkách... Dva mladíci na téhle, dvě slečinky na druhé.... Mám pocit, jako když píšu o době před dvěma sty léty. No - řekněte...

Kdysi napsal Edmond Burke asi toto: „Když není řád vnitřní, musí nastoupit řád vnější.“ Když lidi nespojují vnitřní emotivní pravidla založená obvykle na příslušnosti k národu a státu (nebo ke společné kultuře) rozplývá se společnost v chaosu zájmů jednotlivců a skupin a pokud nemá společnost zaniknout, musí nastoupit diktát – vnější řád.