Povedlo se, 6 let jsem žila s partnerem o 14 let starším. Byla jsem tak zamilovaná a citově závislá, i když neměl vztah k mé dceři (ani bývalý manžel se s ní nestýká a byl problém i s placením výživného), dokonce někdy byl na ní i zlý, nikdy nám nepomáhal, nebydleli jsme spolu, jezdil k nám jen občas. Když jsem byla nemocná, odjel se slovy „tady je nemoc,abych něco nechytil“. Byl hrubý. Po šesti letech jsem opět vztah ukončila, i když to bylo hrozné, vyhrožoval mě i mým rodičům. Vydíral nás různými způsoby.Trvalo opět dost dlouho, než jsem se z toho vzpamatovala. Navíc jsem měla velké finanční problémy, bylo dost těžké uživit sebe i dceru.

     Před třemi lety jsem se seznámila s mým nynějším manželem.Nebyla jsem zamilovaná, tak jako v předchozích vztazích, ale bylo mi s ním dobře, cítila jsem klid a zázemí. K dceři se choval hezky, ve všem jsme si rozuměli, nehádali se, byl to klidný, vyrovnaný vztah. Proto jsme se před rokem rozhodli se vzít. Vše jsem si malovala růžově… Cítila jsem, že konečně mám oporu a pak to přišlo. 14 dní po svatbě přišla těžká nemoc, manžel prodělal chemoterapie, ozařování, 2 velmi těžké operaci a další chemoterapie probíhá nyní. Po operacích mu zůstaly následky na zbytek života, 2 vývody — z tenkého střeva a ledvin.

     Takže je bez močového měchýře, močovodů, tlustého střeva a pochopitelně, už nikdy se spolu nemůžeme milovat. Jsem ráda, že je se mnou, ubezpečovala jsem ho, že je ještě spoustu krásných věcí, které v životě můžeme spolu dělat. Stále mám milujícího muže, výborné zázemí, dcera kamaráda a oporu. Ale — já mám hrozný strach, bojím s bojovat s tím, co bude dál po intimní stránce. Víte, 3/4 roku jsem neměla zájem, protože jsem znala jen nemocnice a hrozný strach, ale teď mi to postupně začíná scházet. Já to nechci řešit nějakým milencem a i když vím, že manžel může částečně pomoct, nikdy už to plnohodnotně nevynahradí.  Vím, že bych měla navštívit asi psychologa, ale není vůbec čas.

     A tak se s tím potýkám sama, jsem z toho všeho už skoro taky nemocná, je mi stále špatně od žaludku a děsím se budoucnosti. Romana 
ODPOVĚĎ:

Milá Romano, asi je zbytečné ti psát, že je mi moc moc líto, jakou máš smůlu v životě... Přiznávám, že jsem tvůj dopis stále "přehazovala"... nějak jsem nevěděla, co ti vlastně napsat. Nejspíš začnu od konce: zajdi si k obvoďákovi a nech si napsat něco lehkého na nervy, snad neurol. Doufejme, že ti to i zklidní žaludek, je to pravděpodobně žaludeční neuróza... Snad se to za pár dnů trochu zlepší. Možná, že ti dá i něco přímo na žaludek; věřím, že když řekneš, že je to u tebe nejspíš reakce na prožitá trápení, že ti něco "vymyslí"...

A teď k tomu problému. Třeba bys to mohla řešit - v dnešní době - nějakým bezva kamarádem. Víš, myslím opravdu jen kamaráda, se kterým bys  stoprocentně nemluvila o nemocech, trápeních, problémech... ale někoho opačného pohlaví. Nejspíš bys potřebovala nějaké zázemí, takovou "pocitovou komůrku", kde se nebudeš bavit o ničem nepříjemném... Ne, já tě nenavádím k nevěře, protože si myslím, že to v tvém současném pocitovém stavu není tím nejlepším řešením; a jak někoho najít? zkus se třebas přihlásit na nějakou řeč, nebo jít do posilovny — teď nevím, jen se prostě neboj navázat absolutně nezávazný vztah, jen přátelství... Snad ti to pomůže i ve vztahu k manželovi...

Jinak si myslím, že tvoje dost velká chyba bude, že se velmi brzo citově upneš a pak už nevidíš, neslyšíš. A dlouho pak setrváváš i ve špatném vztahu... Což se projevilo v prvních dvou případech... Zkus se naučit být spíš "váhavým střelcem" než "střílet od boku" :-))).

Máš výhodu — jsi mladá, máš ještě hodně před sebou. Také tě teď potřebuje tvoje holčička — co kdybyste občas jely spolu na nějaký výlet? Já vím, asi toho máš všeho hodně, ale měla bys se — jak znovu opakuju — snažit občas změnit prostředí, stačí jen na krátkou dobu... Načerpat chuť do života :-)))

Kde bydlíš? Jsi z většího či menšího místa?

ahoj, určitě se ještě ozvi, daniela

poradna@kudlanka.cz