Například já chtěla být sochařkou. Už odmala jsem dobře malovala, modelovala ze všeho, co se mi dostalo pod ruce. Tenkrát byly všelijaké dětské soutěže a já se hrnula do každé, kam to jen šlo. Stejně tak jsem se snažila vecpat do všech možných kroužků... Nebyly to jen výtvarné, vzpomínám si, že jsem chodila i do nějakého radiotechnického. Ještě hodně let jsem doma opatrovala relikvii – opravdové rádio, které jsem si tam sama sestavila.  Ale – ze všeho nejraději jsem měla tvárnou hmotu.

     A tak jsem prolézala výstavy, chodila ke kameníkům, dokonce jsem se "vetřela" i k pár opravdovým výtvarníkům — malířům, sochařům, keramikům. Teprve po létech jsem si uvědomila, s kým vším jsem to přišla do styku :-)))

     Bohužel, i když jsem měla opravdu slušné známky, jako dítě z „buržoázní rodiny“ jsem neměla sebemenší naděje na studium. Nakonec jsem se dostala na střední ekonomickou, což byla tehdy jen továrna na kancelářské myši. Když jsem si pak doma smutila, řekla mi moje milovaná moudrá maminka: „Podívej, jestli v tobě opravdu je geniální sochař, tak tě nikdo nezastaví. Ale pokud to tak není, byla bys jen jedna z mnoha...“ Ano, je mnoho povolaných, ale jen málo vyvolených. A já, už tehdy neskutečně ješitná dívenka, jsem to uznala.

     A tak se ze mne stala na dost dlouhou dobu ona šedá kancelářská myška...Pravda je, že láska k výtvarnu ve všech podobách ve mně zůstala. A protože nejjednodušší a nejdosažitelnější tvorba byla prostřednictvím tužky a papíru, začala jsem postupně psát...

daniela@kudlanka.cz 

POŠLETE DO REDAKCE